Noční Růže nebes ...

Dnešní výlet bude jiný, než na co jste u mě zvyklí...

Zvu vás spolu se mnou na jedno mystické místo,

které je opředeno legendami.

Kde někomu je zde dobře, tak jako mně

a někdo sem jít ani nemůže-

vítejte po čase opět v Dolních Kounicích, v klášteře Rosa Coeli- Růže nebes,

tentokrát výjimečně v noci...

Tohle místo bylo pro mě jako jedna velká ne náhoda a spousta znamení už od začátku.

Už jenom to, že noční prohlídky bývají jen jednou do roka, 

lístky sehnat dopředu je takřka nemožné,

vloni mi nevyšly, letos málem taky ne.

Navíc do toho dne byly všechny dny a noci jako přes kopírák,

vedro k zalknutí, jediný večer, kdy se citelně ochladilo a z nebe se snášel tolik očekávaný déšť,

 byl až tento...

Byla jsem v klidu, vždyť jsem si to naplánovala-

 že to bude výjimečná věc a že pršet prostě nebude...

Pršelo, před tím než jsme vešli a potom co jsme vyšli...

Dalším znamením pro mě bylo hlavně to,

že jsem si sice foťák vzala, ale vzhledem k tomu,

že tma byla vážně veliká, že nebylo vidět ani na krok a osvětlení téměř nulové,

můj foťák mi vypovědět službu a nechtěl téměř vůbec spolupracovat...

Bylo mi to líto,

protože tohle místo je pro mě magické a už minule se mi nepodařilo vyfotit vše.

První fotky tedy nedopadaly dobře a když už jsem myslela, že je všechno ztraceno i tentokrát,

dostala jsem radu od úplně cizí paní, která šla na prohlídku s námi,

přitočila se ke mně a jen tak mimochodem mi řekla, jak nastavit foťák, abych fotky měla.
Sice ne zcela ostré, ale výjimečné pro mě jsou.
Fotky prostě jinak, klášter ve tmě, jen v záři červeného světla svíček.

Takže díky tomu se můžete kouknout se mnou,

na místo, kam se můžete vydat na prohlídku přes den, ale v noci jen jednou do roka...

Takže pojďte a dívejte se...

Můžete jen vnímat černočernou tmu uvnitř zdí,

 červené světlo svíček a záři loučí,

siluety templářských rytířů a jeptišek uvnitř jako kdysi...

A jako pohlazení můžou do noci znít verše Jana Skácela,

co tohle výjimečné místo kdysi popsaly...

Na celém světě není tolik ticha

 jako když sněží v Dolních Kounicích

a pobořenou střechou katedrály

snáší se k zemi bílý sníh

Slavík tam zpívá v létě celou noc

a němá luna na cimbálek hrá

stříbrný nástroj který nemá strun

pod volným nebem v troskách kláštera

Ty holé zdi tu stojí po staletí

kde byla dlažba dávno roste pýr

z přadena touhy panna odmotává

a nad hlavou jí létá netopýr

Když odmotala všechnu hebkou přízi

složila ruce v klín a zatajila dech

na nebi zvolna zhasínají hvězdy

a netopýr jí usnul ve vlasech

A co jsou staletí a co je vlastně věčnost

než ve vesmíru opuštěný kout

Ve studni času utopil se okov

na dno té studny nelze dohlédnout

❤

❤