Padesát odstínů zelené ...

Uznávám, že možná tenhle název bude malinko zavádějící,

ale když jsem prohlížela obrázky mého posledního toulání,

zároveň mi přišel i jako nejvýstižnější...

Zvu vás tedy tam, kde by mělo být spíš víc modré než zelené,

ale vlivem letošního výjimečného léta není vlastně nic jako jindy.

Už začátek mé cesty byl jiný než obvykle,

vycházela jsem totiž zároveň se sluncem...

Po sedmé hodině ráno jsem stála na mostě 

a dívala se, jak první sluneční paprsky osvěcují špičky hradu Veveří...

Takže vítejte na ranním výšlapu kolem Brněnské přehrady v dalším dokonalém zářijovém dni...







Už první pohledy na vodu a dokonale zbarvené lesy kolem ní byly pro mě jistotou,

že jsem udělala dobře a výměna teplé peřiny za opar nad hladinou, byla skvělá volba...

A zase bylo všude ticho, jen padající žaludy.

Jen v jediném místě z protějšího břehu ke mně doplavaly po hladině hlasy rybářů

a pak bylo zase nadlouho ticho, jen občas šplouchnutí ryby.





Nebudu to ticho kazit,

zase můžete vidět to co já,

zase se mi špatně vybíral ten nejdokonalejší pohled,

protože za mě byly skvělé všechny,

tak snad opět ten větší počet obrázků nebude vadit...

Tříhodinová cesta po břehu stála za to,

 i když k úplné dokonalosti by byla fajn hladina,

kterou nebude pokrývat zelený závoj.

Ale kdo zná tuhle přehradu tak ví, že to k ní tak nějak patří,

jen letos ho bylo zase víc než kdy jindy a navíc to obrovské sucho omezilo tedy i lodní dopravu.

Takže houkání typických parníků jsem si musela tentokrát odmyslet,

ale vlastně mi vůbec nechyběly, stejně jako průvody lidí,

co tu v sezoně bývají.

 Vybrala jsem si záměrně pondělí, po sezoně a brzy ráno,
aby to všechno tady bylo jinak, zase jenom já v klidu....

A na konci jsem si tady mohla jako bonus poprvé v životě vychutnat ranní kávu.

Úplně jako kavárenský povaleč někde u moře.

Seděla jsem na lodi, co byla jako kavárna a nastavovala tvář dopolednímu slunci.

Jen šplouchání vln chybělo,

ale typickou kotvu, co tu máme, nemají nikde, ani  u moře,

takže za mě -blažený pocit jako o dovolené se sluncem hřejícím do tváře

a pocitem, že tenhle den mi zase vyšel, prostě za odměnu...

Času máme hodně, 

jen jím často plýtváme kvůli tomu,

že naše dny přestaly tvořit cesty, ale jenom cíle...

❤