středa 29. srpna 2018

Noční Růže nebes ...

Dnešní výlet bude jiný, než na co jste u mě zvyklí...
Zvu vás spolu se mnou na jedno mystické místo,
které je opředeno legendami.
Kde někomu je zde dobře, tak jako mně
a někdo sem jít ani nemůže-
vítejte po čase opět v Dolních Kounicích, v klášteře Rosa Coeli- Růže nebes,
tentokrát výjimečně v noci...





Tohle místo bylo pro mě jako jedna velká ne náhoda a spousta znamení už od začátku.
Už jenom to, že noční prohlídky bývají jen jednou do roka, 
lístky sehnat dopředu je takřka nemožné,
vloni mi nevyšly, letos málem taky ne.
Navíc do toho dne byly všechny dny a noci jako přes kopírák,
vedro k zalknutí, jediný večer, kdy se citelně ochladilo a z nebe se snášel tolik očekávaný déšť,
 byl až tento...



Byla jsem v klidu, vždyť jsem si to naplánovala-
 že to bude výjimečná věc a že pršet prostě nebude...
Pršelo, před tím než jsme vešli a potom co jsme vyšli...





Dalším znamením pro mě bylo hlavně to,
že jsem si sice foťák vzala, ale vzhledem k tomu,
že tma byla vážně veliká, že nebylo vidět ani na krok a osvětlení téměř nulové,
můj foťák mi vypovědět službu a nechtěl téměř vůbec spolupracovat...
Bylo mi to líto,
protože tohle místo je pro mě magické a už minule se mi nepodařilo vyfotit vše.
První fotky tedy nedopadaly dobře a když už jsem myslela, že je všechno ztraceno i tentokrát,
dostala jsem radu od úplně cizí paní, která šla na prohlídku s námi,
přitočila se ke mně a jen tak mimochodem mi řekla, jak nastavit foťák, abych fotky měla.
Sice ne zcela ostré, ale výjimečné pro mě jsou.
Fotky prostě jinak, klášter ve tmě, jen v záři červeného světla svíček.



Takže díky tomu se můžete kouknout se mnou,
na místo, kam se můžete vydat na prohlídku přes den, ale v noci jen jednou do roka...


Takže pojďte a dívejte se...
Můžete jen vnímat černočernou tmu uvnitř zdí,
 červené světlo svíček a záři loučí,



siluety templářských rytířů a jeptišek uvnitř jako kdysi...



A jako pohlazení můžou do noci znít verše Jana Skácela,
co tohle výjimečné místo kdysi popsaly...

Na celém světě není tolik ticha
 jako když sněží v Dolních Kounicích
a pobořenou střechou katedrály
snáší se k zemi bílý sníh

Slavík tam zpívá v létě celou noc
a němá luna na cimbálek hrá
stříbrný nástroj který nemá strun
pod volným nebem v troskách kláštera

Ty holé zdi tu stojí po staletí
kde byla dlažba dávno roste pýr
z přadena touhy panna odmotává
a nad hlavou jí létá netopýr

Když odmotala všechnu hebkou přízi
složila ruce v klín a zatajila dech
na nebi zvolna zhasínají hvězdy
a netopýr jí usnul ve vlasech

A co jsou staletí a co je vlastně věčnost
než ve vesmíru opuštěný kout
Ve studni času utopil se okov
na dno té studny nelze dohlédnout






pátek 24. srpna 2018

Mikuláš v srpnu ...

Ne, nemám úpal, ne, nespletla jsem se,
vydali jsme se k Mikuláši...
Neměl pro nás dárky, ale byl dárkem pro nás...
V tom největším vedru jsme se vydali už po několikáté směr jih-
do jednoho z nejhezčích měst na Dyji- do Znojma...
Nu a jemu vévodí?- Mikuláš- kostel sv. Mikuláše.
Takže vidíte, nelžu, jen asi malinko blafuju na začátku.
Ale dál už bude všechno jen skutečnost zalitá srpnovým sluncem.


Takže pěkně od řeky vzhůru, 


cestou klikatou,
až k vinicím pod kostelem,
na nejslunečnější stráně nad Dyjí.



Tam se tahle dokonalá krása dá vidět
a když stihnete jet o měsíc dřív, možná i ty trsy levandule uvidíte v celé kráse...




Ale i když nekvetly, tyhle terasy jsou pro mě ve Znojmě jedním z nejhezčích míst,
proto zase tolik obrázků...



A nahoře už na nás čekal tenhle skvost zalitý v poledním slunci...




Je odtud takový krásný výhled a ty oranžové střechy a domečky,
no není to nádhera?


Motali jsme se okolo a já nevěděla, jestli se mám dívat do hledáčku,
nebo tohle jedinečné místo jenom do sebe nasávat...


Taky jste si všimli, že i když na jedno místo přijedete i po sté.
vždycky se vám zdá jiné, objevíte něco,
co jste dřív neviděli?




Přesně jako tady...



Navzdory spalujícímu prázdninovém slunci tu byla spousta kytek, 
co zdobila ulice i okna kolem.




Jsem blázen do kytek, takže tohle mě dostalo skoro nejvíc...



A pak ulice a uličky a domky a domečky



 a taky výhledy,
kterých jsme si dopřáli nespočet
i z věže nějvyšší- radniční...


A zase ten Mikuláš v celé své kráse,
stavba, co teď už nikdo nepostaví,
co přečkala staletí a je to taková čistá krása...


A zase zpět, po stařičkých schodech dolů, do rozpálených uliček a zákoutí,
kde jako by se zastavil čas...



Takže díky, uličky Mikulášské i celé staré Znojmo,
za skvělý slunečný půlden,
kdy jsi nám ukázalo svoje nejhezčí zákoutí
a i když lidí bylo všude dost,
mám dojem, že se mi podařilo i zaznamenat ten pocit,
že celá tahle krása byla jen a jen pro nás...


Dobré dny ti přinesou radost,
smutné dny sílu
a ty nejlepší dny vzpomínky...



sobota 18. srpna 2018

Po skalách do minulosti ...

V den, kdy slunce zase hned od rána předpovídalo skvělý den,
jsem se zase rozjela vlakem...
Vstříc místu, kam v poslední době jezdím nejvíc
a za poslední rok jsem tam byla víckrát, než za posledních třicet let...
Do poslední chvíle jsem vlastně nevěděla kudy půjdu, věděla jsem jen, že chci zase jinudy.
Nakonec jsem se rozhodla pro cestu, kterou jsem nešla už víc než dvacet let.
Cestou zase nad údolím řeky, na cestě po hřebeni rozeklaných skal...





Nevede tady žádná značená cesta
a tohle místo, ten směr prostě musíte znát,
nebo se na něj aspoň rozpomenout, stejně jako já...






Zvu vás tedy zase, se mnou, na skalní cestu,
plnou štěrbin a převisů,





letitých pokroucených borovic a sálajícího tepla skalních bloků.
Cestu, co je jiná, výjimečná,
možná pro vyvolené,
kteří chtějí, vědí a umí ocenit...







Tuhle krásu sálajícího kamení,
stromy, co si razí cestu desítky let
a odolávají všemu a všem...





Šla jsem zase dlouho,
určitě nejdéle ze všech cest tudy.
Vzpomínala a srovnávala,
co jsem si pamatovala a co jsem pracně z paměti musela lovit...





Nemohla jsem se nabažit výjimečnosti slunečné cesty,
kdy jsem byla jen já, dole pomalu utíkající řeka a pálící slunce nad hlavou...





Odtud dokonalý výhled na skalní cestu až od hradu, odkud jsem vycházela v pravé poledne.





Ale nakonec, úplně nakonec jsem si přece jen přála, zase...
Abych hlavně neminula pro mě ještě jedno výjimečné místo-
 palouk, vysoko nad řekou, na konci kamenné cesty.







Tam, co jsme k němu chodili každé prázdniny z chaty u řeky...
A i když jsem tudy vážně nešla desítky let,
šla jsem přímo na něj, i když možností cest bylo víc...
Až na úplném vršku, ten obraz byl stejný,
přesně, jak ho mám tam někde hluboko zapsaný...



Cesta, která mě nezklamala,
vrátila jsem se zpátky hodně hluboko a díky ní se mi vybavily vzpomínky.
Skoro pořád jsem stála a koukala do údolí,
tam, kde jsem prožívala každoročně poslední skvělý týden prázdnin.
Bez elektřiny, bez tekoucí vody,
daleko od lidí, jen uprostřed téhle přírodní krásy...
Sedávala jsem každý večer na zábradlí chaty a koukala vzhůru na skály,
kde se zrcadlilo zapadající slunce...
A před chatou poslouchala až do noci splav
 a večerní koncert cvrčků na počest posledního prázdninového týdne....



Tehdy mi tam bylo dobře,
ale teď zase vysoko, asi ještě líp,
protože jsem se dokázala rozpomenout.
Vidět vše jako kdysi a být za to všechno navíc vděčná...
Až dneska totiž vím, že tohle místo je víc,
zarylo se hluboko,
přesně jako mým rodičům,
kteří mě tohle místo naučili mít rádi a ani o tom nevěděli...
Předali mi lásku k obyčejným věcem kolem,
že člověk může být šťastný třeba i z toho, že jde po cestě jako kdysi...



Jen jsem si asi musela počkat pár desítek let,
abych si to uvědomila...
Tohle místo člověk musí milovat...
Snad se mi aspoň kousek místa, kde jsem nechala kus srdce, dokázala ukázat i vám...

Jestli se usmíváš ve chvíli, kdy u toho nikdo jiný není,
tak jsi ještě dál, než ti ostatní ...