Po skalách do minulosti ...

V den, kdy slunce zase hned od rána předpovídalo skvělý den,

jsem se zase rozjela vlakem...

Vstříc místu, kam v poslední době jezdím nejvíc

a za poslední rok jsem tam byla víckrát, než za posledních třicet let...

Do poslední chvíle jsem vlastně nevěděla kudy půjdu, věděla jsem jen, že chci zase jinudy.

Nakonec jsem se rozhodla pro cestu, kterou jsem nešla už víc než dvacet let.

Cestou zase nad údolím řeky, na cestě po hřebeni rozeklaných skal...





Nevede tady žádná značená cesta

a tohle místo, ten směr prostě musíte znát,

nebo se na něj aspoň rozpomenout, stejně jako já...

Zvu vás tedy zase, se mnou, na skalní cestu,

plnou štěrbin a převisů,





letitých pokroucených borovic a sálajícího tepla skalních bloků.

Cestu, co je jiná, výjimečná,
možná pro vyvolené,
kteří chtějí, vědí a umí ocenit...







Tuhle krásu sálajícího kamení,
stromy, co si razí cestu desítky let
a odolávají všemu a všem...





Šla jsem zase dlouho,
určitě nejdéle ze všech cest tudy.
Vzpomínala a srovnávala,
co jsem si pamatovala a co jsem pracně z paměti musela lovit...





Nemohla jsem se nabažit výjimečnosti slunečné cesty,
kdy jsem byla jen já, dole pomalu utíkající řeka a pálící slunce nad hlavou...





Odtud dokonalý výhled na skalní cestu až od hradu, odkud jsem vycházela v pravé poledne.





Ale nakonec, úplně nakonec jsem si přece jen přála, zase...
Abych hlavně neminula pro mě ještě jedno výjimečné místo-
 palouk, vysoko nad řekou, na konci kamenné cesty.







Tam, co jsme k němu chodili každé prázdniny z chaty u řeky...
A i když jsem tudy vážně nešla desítky let,
šla jsem přímo na něj, i když možností cest bylo víc...
Až na úplném vršku, ten obraz byl stejný,
přesně, jak ho mám tam někde hluboko zapsaný...



Cesta, která mě nezklamala,
vrátila jsem se zpátky hodně hluboko a díky ní se mi vybavily vzpomínky.
Skoro pořád jsem stála a koukala do údolí,
tam, kde jsem prožívala každoročně poslední skvělý týden prázdnin.
Bez elektřiny, bez tekoucí vody,
daleko od lidí, jen uprostřed téhle přírodní krásy...
Sedávala jsem každý večer na zábradlí chaty a koukala vzhůru na skály,
kde se zrcadlilo zapadající slunce...
A před chatou poslouchala až do noci splav
 a večerní koncert cvrčků na počest posledního prázdninového týdne....



Tehdy mi tam bylo dobře,
ale teď zase vysoko, asi ještě líp,
protože jsem se dokázala rozpomenout.
Vidět vše jako kdysi a být za to všechno navíc vděčná...
Až dneska totiž vím, že tohle místo je víc,
zarylo se hluboko,
přesně jako mým rodičům,
kteří mě tohle místo naučili mít rádi a ani o tom nevěděli...
Předali mi lásku k obyčejným věcem kolem,
že člověk může být šťastný třeba i z toho, že jde po cestě jako kdysi...



Jen jsem si asi musela počkat pár desítek let,
abych si to uvědomila...
Tohle místo člověk musí milovat...
Snad se mi aspoň kousek místa, kde jsem nechala kus srdce, dokázala ukázat i vám...

Jestli se usmíváš ve chvíli, kdy u toho nikdo jiný není,
tak jsi ještě dál, než ti ostatní ...

❤