Oblakům na dosah ...

Vybrat si za místo dovolené Dolní Moravu a nenechat se zlákat Stezkou v oblacích,

tomu odolá asi jen málo kdo...

Nebyla bych to ale já, kdybych nevymyslela nějakou cestu, co nepodnikají všichni,

tudíž pravděpodobnost, že se budu někde zbytek dne tlačit,

jsem hned zavrhla.

Takže jsem vymyslela jednu půli cestu klasickou a druhou....

Prostě jinak, ale o tom později...

Nejdřív tedy jako drtivá většina jsme se vydali na cestu lanovkovou

a stoupali jsme zase výš, ještě výš,

až na úplný vršíček kopce, kde jsme Moravu nechali hluboko pod sebou.

Před námi bylo pro mě spíše kovové monstrum Stezky v oblacích, 

za mě tedy nijak korespondující s krásou okolní,

ale být mrakům na dosah i tady, bylo tak lákavé.

Proto jsem si jen přála, aby s námi bylo když ne minimum lidiček, tak aspoň ne zástupy.

A podařilo se, početné školní výlety opouštěly tuhle zvláštní stavbu, když my jsme vcházeli.

A před námi jen točitá pohodlná cesta, kde každičký pohled dolů nás stále udivoval...

Zvláštní stavba, kombimace studeného kovu a krásy dřeva,

stavba která sem nezapadá, ale ta možnost vystoupat v klidu,

až na úplný vršíček, do výšky 55 metrů,

až tam, kde vidíte všechny kopce a hory kilometry daleko

a mraků se tady lze vážně skoro dotknout... to je vážně nádhera...

Takže za mě, protože jsme měli štěstí na minimum lidí a dokonalé počasí,

úžasný zážitek...

A to jsem ještě netušila, co mě bude čekat dál...

Vzhledem k nutnosti vymyslet program i tak, aby zaujal i naše velké děti,

zvolila jsem zpáteční cestu nezvyklou, ale nabízející se jako zážitková...

Takže nás čekala 15 km dlouhá cesta po vrstevnici nad údolím-

 na koloběžkách...

A protože to byl neskutečný zážitek, hlavně co se týče krásy kolem,

jenom přidám pár obrázků a nebudu je ani nijak kazit písmenky....

Byla to neskutečná paráda na cestě, kde jsme dvě hodiny nepotkali ani živou duši...

Krása všech krás, jen hučící kola, zelené vrcholky stromů na dosah,

 kaňony do údolí a nebi jsme ani tady už nemohli být blíž...

Na konci nás za poslední zatáčkou čekal sjezd kolem klokotající Moravy dolů do údolí,

zastavili jsme jen u vodopádu, který prostě minout jen tak nejde...

A pak už jen šťastný dojezd a cíl cesty,

kdy jsem byla šťastná já, že jsem trasu vymyslela zase dobře

a udělala jsem radost dokonalým výletem všem doma.

I když jsme cítili další den pak všechny svaly v těle,

 vydali se se mnou zase všichni dobrovolně další den na nový výšlap k nebi...

Ale o tom písnu zase příště...

Žádný mrak nemůže být tak tmavý, 

aby přes něj nemohlo prosvítat nakonec zase Slunce ...

❤

Z Moravy až k Moravě ...

Přesně z jihu na sever, blízko kopcům, co se skoro jejich špičky dotýkají nebe,

tak přesně tohle místo jsem  si vybrala pro naši každoroční červnovou dovolenou...

Tentokrát mě má touha po horských údolích a nekonečných loukách plných voňavých kytek,

zavála na Dolní Moravu...

Strávili jsme tady pár posledních, zcela letních dní,

kdy všechno bylo zalité sluncem, snad vážně na mou objednávku
a díky tomu i horské oblečení,
bylo letos jen zbytečnou zátěží v kufru...

Zvu vás tedy tam, kde moje srdce se jen smálo a věděla jsem s prvními pohledy na kopečky,

že jsem vybrala dobře, podle pocitu, podle srdce...

Pojďte se mnou a slibuji, že ani zpocení nebudete
 a na těch klikatých cestách nebudete vědět kam s očima...

Provedu vás proti proudu Moravy, která nám tekla pod okny,

kde na břehu roste tolik jahod,

že ta vůně a chuť vás nutí zastavit, i když máte třeba zrovna jiné plány...

Ale cíl je vysoko, daleko, takže...jdeme...
Cestu nám údolím ukazuje tahle řeka, co umí i v době žalostého stavu vody,
navíc dokonalou podívanou...







 A pak už šlapeme jen výš a výš, kde rychlý moderní život zůstává pod námi

a jsou jen nekonečné kopce a my...

Nad koruny smrků velikánů, co tu zbyly, i těch malých, co si razí cestu borůvčím ...

Kamenitou hadí cestou, kde slyšíte jen každý svůj nádech...

Nahoru po kamení a ještě...až tam, kde ani stromy nechtějí růst...

Až tam, kde štěstí se můžete dotknout-
štěstí s chobotem...

A pak ještě o kousek...až k prameni řeky, co musí odsud urazit lán cesty,

až z Čech, aby jsme podle ní mohli u nás na jihu - na Moravě bydlet...

A zbývá už jen kousek...



a jsme na vrcholku, kde výš už to nejde...



Jste úplně, úplně nahoře...
Nad vámi jen nebeské divadlo a vítr si hraje kolem s trsy trávy a hromádkami kamenů,
co odolávájí všemu-
vítejte na Králickém Sněžníku...







A k tomu si můžete vybrat, jestli si lehnete do mechu u nás, nebo v Polsku...

Dokonalé místo, kde jsem zase po roce byla mrakům a nebi blíž,

kde jsem cítila to pravé nekonečno ...
Ticho a klid... okolo i uvnitř...

Ten pocit, co mě hřeje u srdce vždycky a proto právě do hor se vracím už kolikátý rok...

Snad i vám se moje první cesta v tomto koutě naší zemičky líbila

a třeba budete mít chuť na další výšlap i příště ...
Děkuji moc, že jste mě na mojí zdejší první cestě doprovodili.

Miluji místa, která mi spolehlivě připomenou, 
jak malý jsem já a všechny moje problémy...

❤

Polní cestou za vůní ...

Pokračováním mé cesty po kolejích byla slunečná cesta napříč polem,

kde mi společnost dělal jen skřivan nad hlavou a stovky bělásků...

 

  

Je až s podivem, jak může být polní cesta krásná

a plná barev.
Jako by byla snad půlka prázdnin...

Snad nakonec všechny ty pesticidy, herbicidy a jiné jedy

 tuhle krásu nezničí nadobro...

Vždyť co může být hezčího, než pole zdobená červenou barvou máků, 

modrou ostrožky a bílou- žloutou třeba heřmánkovce...

Společně s modrou oblohou a bílými kopci šlehačky mraků

je to tohle pro mě dokonalost... 

Snad jen když se k té kráse přidá ještě vůně,

tak jako u kapličky, kam vedla tahle moje další cesta slunečná...

Stojí na kopečku na konci křížové cesty,

která je lemovaná staletými lípami...

 Právě proto, v tento čas, jsem si vymyslela tuhle cestu,

abych se pokochala výjimečným stromořadím a pořádně do sebe nasála vůni,

která za chvilku zase zmizí

a budu na ni čekat zase další rok...

Nespletla jsem se a nelitovala...

Čekaly mě obalené a jako vodopády k zemi padající záplavy voňavých květů...

Tak jsem tam zase dobu v úžasu stála a nevěděla, jestli fotit, nebo vonět.
Nepamatuji si, že by lípy někdy tolik kvetly...

Fotek mám spoustu,

nevím, kterou vybrat,

ty květy byly neskutečné a ta vůně...

Škoda, že nikdo ještě nevymyslel, jak přenést i vůni obrazem...

Ale třeba, snad, když budete chtít, dokážete to 

a ucítíte ji...

Stejně jako já, znovu, teď...

Stromy jsou básně, které země píše do nebe ...

❤