Oblakům na dosah ...

Vybrat si za místo dovolené Dolní Moravu a nenechat se zlákat Stezkou v oblacích,

tomu odolá asi jen málo kdo...

Nebyla bych to ale já, kdybych nevymyslela nějakou cestu, co nepodnikají všichni,

tudíž pravděpodobnost, že se budu někde zbytek dne tlačit,

jsem hned zavrhla.

Takže jsem vymyslela jednu půli cestu klasickou a druhou....

Prostě jinak, ale o tom později...

Nejdřív tedy jako drtivá většina jsme se vydali na cestu lanovkovou

a stoupali jsme zase výš, ještě výš,

až na úplný vršíček kopce, kde jsme Moravu nechali hluboko pod sebou.

Před námi bylo pro mě spíše kovové monstrum Stezky v oblacích, 

za mě tedy nijak korespondující s krásou okolní,

ale být mrakům na dosah i tady, bylo tak lákavé.

Proto jsem si jen přála, aby s námi bylo když ne minimum lidiček, tak aspoň ne zástupy.

A podařilo se, početné školní výlety opouštěly tuhle zvláštní stavbu, když my jsme vcházeli.

A před námi jen točitá pohodlná cesta, kde každičký pohled dolů nás stále udivoval...

Zvláštní stavba, kombimace studeného kovu a krásy dřeva,

stavba která sem nezapadá, ale ta možnost vystoupat v klidu,

až na úplný vršíček, do výšky 55 metrů,

až tam, kde vidíte všechny kopce a hory kilometry daleko

a mraků se tady lze vážně skoro dotknout... to je vážně nádhera...

Takže za mě, protože jsme měli štěstí na minimum lidí a dokonalé počasí,

úžasný zážitek...

A to jsem ještě netušila, co mě bude čekat dál...

Vzhledem k nutnosti vymyslet program i tak, aby zaujal i naše velké děti,

zvolila jsem zpáteční cestu nezvyklou, ale nabízející se jako zážitková...

Takže nás čekala 15 km dlouhá cesta po vrstevnici nad údolím-

 na koloběžkách...

A protože to byl neskutečný zážitek, hlavně co se týče krásy kolem,

jenom přidám pár obrázků a nebudu je ani nijak kazit písmenky....

Byla to neskutečná paráda na cestě, kde jsme dvě hodiny nepotkali ani živou duši...

Krása všech krás, jen hučící kola, zelené vrcholky stromů na dosah,

 kaňony do údolí a nebi jsme ani tady už nemohli být blíž...

Na konci nás za poslední zatáčkou čekal sjezd kolem klokotající Moravy dolů do údolí,

zastavili jsme jen u vodopádu, který prostě minout jen tak nejde...

A pak už jen šťastný dojezd a cíl cesty,

kdy jsem byla šťastná já, že jsem trasu vymyslela zase dobře

a udělala jsem radost dokonalým výletem všem doma.

I když jsme cítili další den pak všechny svaly v těle,

 vydali se se mnou zase všichni dobrovolně další den na nový výšlap k nebi...

Ale o tom písnu zase příště...

Žádný mrak nemůže být tak tmavý, 

aby přes něj nemohlo prosvítat nakonec zase Slunce ...

❤