Bílé ráno ...

Tak zase po roce, roztrhla se bílá peřina konečně i u nás na jihu.

No možná, jsem si ji tak trochu objednala, zrovna dnes mám totiž zase jeden den volno...

Možná, abych se mohla projít v tichu a ty bílé kopce studené peřiny zaznamenat -

pro sebe i pro vás všechny, co neměli to štěstí jako já,

nebo těm, kam ještě Martin nedorazil ani se zpožděním

Pojďte se projít se mnou cestou bílou
a kam bílé vločky nevylákaly jenom mě...

Do tichého království padajících vloček...

Kde tahle černo-bílá krása je jen dílo okamžiku,

na chvilku, zase jen teď a tady...

Hvězdičky, co snáší se k zemi, aby definitivně podzim předal vládu zimě...

Jsem ráda, že jsem tuhle bílou parádu mohla zachytit.

Teď už v pohodě přijmu i fakt, že advent je vážně za dveřmi...

A ještě pro všechny, co měli chuť zase jít se mnou,

jedna poslední, letošní, ledová-

jako poděkování, že jste ve sněhu došli až sem...

❤

Divadelní dárek ...

Navzdory tomu, že vánoce jsou vážně až za měsíc,

tak u nás už se včera nadělovalo...

Tenhle dárek jsem musela mít naplánovaný a objednaný dlouho.

Vzhledem k tomu, že se jednalo o dárek divadelní

a protože to bylo v asi nejlepším divadle v Brně

kde lístky tam mizí vždycky do pěti minut od zahájení předprodeje

a protože to byl nestárnoucí -
Flashdance ...

Už chápete, že tento dárek bylo nutné obstarat brzy

a "naježit" si ho prostě podle programu divadla...

Vzhledem k tomu, že Brno je už nyní jako o vánocích,

už jen průchod večerním Brnem byl jako na Štědrý den...

Jsem z generace čtyřicátníků, co kromě Hříšného tance a Ducha,

považuje Flashdance za klasiku, na které jsem "dospěla"...

Písničky z těchto romantických slaďáků jsou prostě nestárnoucí

a v uších zůstávají nadlouho...
klik

Dovolila bych si po včerejšku říct, že už znám herce,

kteří jsou lepší než originál...

Když máte tu možnost, že krom Hanky Holišové,

dostanete to nejlepší možné obsazení-

třeba nestárnoucí Zdena Herfortová a Zdeněk Junák, 

charismatický Dušan Vitázek

a lepší než originál - geniální Světlana Janotová...

zdroj: mdB

Nemůže být výsledný pocit jiný než úžasný.

Nakonec byli skvělí vlastně všichni,

určitě by je kompletně brali rádi i na Brodway...
A vy si uvědomíte, že tři hodiny v hledišti jsou málo a dali byste si to znovu a znovu...

Když pak ještě v hledišti, jako bonus,
 zahlédnete dokonce

velkého Bolka Polívku s komplet rodinou,

pak nemůžete dostat lepší dárek,

než včera my...

Jsem ráda za nápad na tento předvánoční dárek,

že jsme si ho nadělili a vůbec nevadí, že dopředu...

Nadšení jsme byli všichni stejně
a to je nakonec ten nejlepší dárek i pro mě...

Štěstí je jedna z mála věcí, které můžete stále rozdávat a přesto z něj nikdy neubude ...

❤ 

Vánoce v listopadu...

Dnes si dovolím místo obvyklé dávky fotek spíš úvahu...

Mám pocit, že rok od roku přichází bláznění díky vánocům dřív a dřív.

Díky mé práci jsem denně přímo v centru dění, tedy přímo v centru nákupním...

To, že hned jak zmizí koupací kruhy a bazény, nastane období Dušiček ještě zvládám.

Ale že jakmile zmizí školní pomůcky, vystřídají ho červení Milukáši a Santové

a v těsném závěsu potom plastové ozdoby a všechny ty zaručeně nečeské vánoční nezbytnosti, to už méně.

Kdykoliv jdu kolem obrovského vánočního stromu v pasáži, který už tam stojí týden,

říkám si, že je prostě něco špatně...

Všichni přece víme, že budou vánoce, ale třeba jen advent začíná až za 14dní.

Proč musíme mít my dospělí i děti kolem sebe dva měsíce dopředu stromy až do stropu,

rozsvícené blikající stromky na každém rohu

 a obchody nadupané zaručeně nejlepšími dárky?

Proč v každé reklamě v televizi se dozvíte, že je potřeba nakoupit dárky super levně 

a výhodně úplně pro všechny tam i tam?

Jak potom vysvětlit a zachovat třeba pro ty nejmenší, kteří ještě věří na kouzlo vánoc,

že dárečky pod tím jeho stromečkem jsou zázrak?

Jak vysvětlit, že vánoční stromeček se zdobí doma vážně až na Štědrý den?

Jak  udělat, aby v tom obrovském množství těch blýskavých stromků,

 které míjíme řady týdnů všude, byl nakonec doma ten nejhezčí?

Jak zařídit to, aby většina žen nebyla na Štědrý den spíš šťastná za to,

 že všechno stihla, sehnala a vyčerpáním nezkolabovala?

Přemýšlím, proč většina lidí se minimálně měsíc před vánoci pořád jen honí,

vůbec neusmívá a žene za tím "až"...

A tak navzdory nazdobeným obchodům a masivním reklamám ještě odolávám...

Ještě chci podzim, užít si dobu brzkého stmívání a večerních světýlek a svíček...

Chci si užít tu dobu teď a nehnat se za dobou "až" a "už" dřív, než je nutné.

Proč si neumíme užít přítomnost a žene nás budoucnost?

Omlouvám se všem, kterým tahle rychlá doba vyhovuje, každého volba,

ale třeba nejsem sama, co stejně pořád doufají,

že si užijí vánoce až v ten pravý čas,

nic dopředu, všechno má svůj čas...

A tak si sním svůj sen o klidných vánocích,

kdy shon a všednost vánoční výzdoby budou cizí pojem...

Aby období předvánoční, prosincové, bylo sváteční.

Chtěla bych, abychom se víc těšili, míň mračili,

abychom si uměli víc užít okamžik teď a tady,

v té správné roční době...

Nečekat na "až" a nehonit se za materiálním světem a dárky z něj,

 podle doporučení reklam...

Protože ani ty nejobjemnější dárky, ani vyzdobené byty podle rad nejlepších stylistů, 

prostě ten pocit, tu atmosféru, která je jedinečná pro každou rodinu, pro ten fajn pocit, 

že nikdo a nic vás neřídí a vy vše děláte jen podle toho, kdy chcete a jak to cítíte, 

že je to prostě správně, že to je prostě nejvíc...

Jestli máte tedy stejný pocit, tam někde hluboko jako já, tak se snažte si jej nenechat vzít.

Záleží přece jen a jen na nás, jestli se necháme ovlivnit, nebo si věci uděláme tak, 

jak jen budeme právě v tento neopakovatelný okamžik chtít...

❤

Odešla legenda ...

Jsou věci, co nečekáte,

co zasáhnou jako blesk z čistého nebe,
ale bolí to moc a hluboko...

Přesně takhle to cítím teď já...

zdroj: Novinky

Byl u mých začátků s kytarou před třiceti lety,
kvůli němu jsem měla omačkané prsty do krve a slovo "akord" už nebyl divný pojem...
Všechny písničky jsem znala
 a milovala všechny chlapy, co je uměli zahrát a měli navíc "chraplák" jako ON...

Byl nevědomky součástí jedné mé životní etapy...

Je to zvláštní,

i když jsem jeho písničky neposlouchala už spoustu let,

kytara stojí zaprášená a zapomenutá někde ještě u rodičů

a zpěvník plný akordů zůstal hluboko někde ve skříni,

tak i přes to, se mi stala jedna zvláštní věc-

 Ne náhodou, jsem začala z ničeho nic na posledním toulání lesem,

zpívat po desítkách let moji nejmilejší písničku od něj-

Píseň, co mě učil listopad

...

Listopadový písně od léta
už slýchám
vítr ledový
přinesl je k nám.
Tak mě nečekej , 
dneska nikam nepospíchám,
listopadový písni naslouchám...

Chvíli stát a poslouchat, 
jak vítr větve čistí.
K zemi padá zlatý vodopád.
Pod nohama cinká 
to postrácené listí,
vím, že právě
zpívá listopad.
hm, hm, hm, hm, hm, hm

...

Zvláštní, že jsem ji nemohla dostat z hlavy,
že jsem ji vystřihla v tom lesním tichu celou několikrát,

zvláštní, že právě před dvěma dny,
po tolika letech...

Jsou okamžiky, noty, melodie i lidé, které prostě nezapomenete...

 Co nejdou ničím, nikým a nikdy nahradit...

... je mi smutno, MOC ...

Ale doufám, že jestli někde existuje třeba trampské nebe,
Wabi tam stojí s kytarou, nohama stírá rosu na kolejích
a už mu je jenom dobře...

https://www.youtube.com/watch?v=WsO8xOgsDrE

A já slibuju, že pohledám ten starý zpěvník,
opráším kytaru a zkusím to, jako kdysi...
A kdyby mi to nešlo,
ještě pořád mám v záloze staré desky,
kde můžu aspoň pohladit letitý podpis Wabiho jen pro mě,

 zavřít oči a vidět ho vedle sebe jako kdysi...

❤

 

Listopadové...

Toulání po lese a troška sluníčka, 

než všechno pokryje mráz...

Zase spousta obyčejné lesní krásy jsem si zašla uložit napořád.

Zvu vás, kdo máte ticho, vůni lesa a obyčejné věci rádi, tak jako já...

Poslední žluto- oranžové modřínové bodlinky a modré nebe nad hlavou...

Trocha zeleného koberce...

Pozdrav od veverky...

Slunce do listů i do tváře...

Život na neživém ...

Hra posledních podzimních barev ...

Zapadající slunce...

a určitě letošní poslední...

Snad tohle lesní pohlazení pohladilo i vás...

Díky za doprovod...

V lese sice není žádná wifi, ale přesto tam najdete nejlepší spojení...

❤

Srdcovka po žluté...

Včera jsem obula toulavé boty a vydala se pod zamračenou oblohou na místa,

která vždycky zůstanou mojí "srdcovkou"...

Zase jsem si na vzdory předpovědi, vyčarovala počasí bez deště a šla.

Šla jsem po žluté značce, která mi připomínala slunce, které mi teď tolik chybí.

Zvu vás tedy zase se mnou, na letos moje poslední, delší, podzimní toulání...

Kam jinam, než nad údolí mé milované řeky Oslavy...

Klikatou lesní cestou v tichu starých stromů, rozeklaných skal 

a výhledů, ze kterých se tají dech...

Výšek ze kterých se můžete skoro špiček stromů dotknout...

Tam, kde pohladíte ten nejjemnější přírodní samet...

Tam, kde odolává větru, dešti i slunci živé i neživé...

 Tam,  kde se můžete až na vrcholku nad skalami posadit, 

vnímat nekonečno a jen obyčejně být...

Vnímáte tu krásu a ticho, kdy slyšíte jen vlastní dech...

 

 Chvilku postojíte, abyste mohli zase pochodovat dál...

Jiným lesem, na jinou stranu, jen ticho 

a ta krása stromů, skal, řeky a lesa zůstává...

Až dojdete k cíli, tam, kde je to prostě nejhezčí...

Kde kopce jsou barevnější a borovice nejvíc klikatější...

A za tenhle, pro mě srdeční výhled , mi celý tenhle studený výšlap prostě stál...

A tak i když ruce mi pomalu přimrzají ke poušti,

prostě musím, jen na chvilku... sednout a tuhle krásu do sebe načerpat...nadlouho...

A na úplném konci- symbolické poslední zvonečky.

I když letošním cestám do skal odzvonilo, 

zase na jaře přijdu, slibuji, určitě...

Tohle místo ve mně sice hluboko navždycky zůstane, 

ale znovu vidět, je pro mě prostě nejvíc...

Už vím, že chuť do života a radovat se z bytí,

může člověk načerpat mnohdy snáz z počínání přírody,

než z počínání lidí...

❤