Srdcovka po žluté...

Včera jsem obula toulavé boty a vydala se pod zamračenou oblohou na místa,

která vždycky zůstanou mojí "srdcovkou"...

Zase jsem si na vzdory předpovědi, vyčarovala počasí bez deště a šla.

Šla jsem po žluté značce, která mi připomínala slunce, které mi teď tolik chybí.

Zvu vás tedy zase se mnou, na letos moje poslední, delší, podzimní toulání...

Kam jinam, než nad údolí mé milované řeky Oslavy...

Klikatou lesní cestou v tichu starých stromů, rozeklaných skal 

a výhledů, ze kterých se tají dech...

Výšek ze kterých se můžete skoro špiček stromů dotknout...

Tam, kde pohladíte ten nejjemnější přírodní samet...

Tam, kde odolává větru, dešti i slunci živé i neživé...

 Tam,  kde se můžete až na vrcholku nad skalami posadit, 

vnímat nekonečno a jen obyčejně být...

Vnímáte tu krásu a ticho, kdy slyšíte jen vlastní dech...

 

 Chvilku postojíte, abyste mohli zase pochodovat dál...

Jiným lesem, na jinou stranu, jen ticho 

a ta krása stromů, skal, řeky a lesa zůstává...

Až dojdete k cíli, tam, kde je to prostě nejhezčí...

Kde kopce jsou barevnější a borovice nejvíc klikatější...

A za tenhle, pro mě srdeční výhled , mi celý tenhle studený výšlap prostě stál...

A tak i když ruce mi pomalu přimrzají ke poušti,

prostě musím, jen na chvilku... sednout a tuhle krásu do sebe načerpat...nadlouho...

A na úplném konci- symbolické poslední zvonečky.

I když letošním cestám do skal odzvonilo, 

zase na jaře přijdu, slibuji, určitě...

Tohle místo ve mně sice hluboko navždycky zůstane, 

ale znovu vidět, je pro mě prostě nejvíc...

Už vím, že chuť do života a radovat se z bytí,

může člověk načerpat mnohdy snáz z počínání přírody,

než z počínání lidí...

❤