Čarodky jinačí ...

Dnešní den si myslím už od pradávna užijí nejvíc děti.
Taky jsem dnes vyhrábla v paměti časy, kdy jsme už týdny před posledním dubnem chodili
celá banda z naší čtvrti "na tajnačku" na dřevo do lesa
a stavěli obří hranici za posledními domy v ulici u pole.

Jak nejstarší veleli a nejmladší to většinou odřeli :-).
Nikdo neřešil, že byl mezi námi i desetiletý rozdíl.

Žádné "motorovky", jen ruční pily a sekery, všechno pěkně "růčo ".

Nechápu, jak jsme tu i více než dva a půl metrovou vatru z obrovských polen vystavěli.

Co to bylo tajných porad a zakázaných výprav směr les.

A žádný dospělý nám nesměl pomáhat, až na finále večer se všichni sešli a zírali,
co jsme sami zvládli a děkovali Bohu, že máme standartní počet končetin
a neshořel blízký les nebo dráty vysokého napětí na dosah.

Dnes už obří vatry málo kdo u nás staví, spoustu věcí se změnilo,

včetně toho, že dnešní "plastové" špekáčky jsme vyměnili raději za maso na grilu. 

Ale z úcty k tradici jsme dneska aspoň symbolickou mini čarodějnici taky měli.
I když na hvězdné nebe už dneska děti čekat nechtěly.

Ale "zfajrovala" i tak jako kdysi, i když dřív měla minimálně 1,5 metru
a staré babiččiny šaty a šátek na ní hořely myslím o poznání pomaleji...

 

Jediná tradice, která zůstala u nás v původní podobě už od dob mé babičky,

 jsou březové větve trhané v předvečer čarodějné noci.

Prý pro ochranu před tajemnými silami v tuto noc.

Abychom ochránili naši němou drobotinu na dvorku, 

byli jsme pro ně i dnes a já vzpomínala hlavně na staré časy...

A žádné čáry tak zase na dvůr nemůžou, snad ...

Všem přeji kouzelnou noc, nebe plné hvězd

nebo alespoň plné čarovných světel,
co nás přenesou do nejkrásnějšího měsíce v roce ...

Voda živá ?

Dnešní příspěvek jsem si představovala jinak.

Šla jsem do našeho údolí, fotit jaro.

Fotek jsme udělal mračno a byla jsem naladěna na jarní notu.

Je tam tak krásně, s vodou uplavaly všední starosti a já zase dobila baterky na další dny v koloběhu.

Chtěla jsem psát o tom, jak je všechno fajn,

zalité sluncem...

Ale člověk míní a ...

Těsně před tím, než jsem zasedla dát tu jarní krásu sem, telefon...

Nejdřív radost, že volá neteřinka, kterou mám tak ráda a pak smutek...

Zpráva ze všech nejhorší, odešla jedna hodná, zlatá babička, která se dnes už asi nerodí,

milá duše, odešla v klidu a tiše...

Je to zvláštní, že teď se na ty fotky dívám jinak.

A je mi smutno tak moc, jaká je to vlastně nespravedlnost, 

že člověk odejde a vlastně nic se kolem nezmění...

Že ta voda teče pořád stejně, měsíce a roky, staletí... jen mi stárneme, odejdeme, jen čas je jinde...

Pořád spěcháme a pak nás stopka zastaví... náš život je tak strašně pomíjivý 

a jsme jen obyčejná kapka v potoce, v moři...

Tak ať nám ten náš život neproteče příliš rychle...

S kůží na trh ...

Málokdo z nás to skutečně dokáže, asi včetně mě.

Proto neskutečně obdivuji ty, kteří to zvládnou a dají svůj skutečný,

 nevymyšlený život, své myšlenky, přání, bolesti i radosti k dispozici jiným...

Jednou velkou náhodou jsem před rokem našla stránky, kde to někdo dokáže.

Píši o tom v jednom ze svých prvních příspěvků
tady: Blog jako díky

Většina z nás, má vždycky plno řečí, jak by se měli chovat ostatní,
jestli něco řekli, co neměli a vůbec jestli za tím není nějaký jiný úmysl.
Že to dělají určitě proto, aby se zviditelnili, nebo vydělali, nebo...
Ale my sami, málokdy jsme ochotní,
 o svých vlastních pravdivých myšlenkách mluvit otevřeně...

Já ale i tak pořád věřím, že je kolem nás dost lidí,
kteří mluví a dělají všechno tak, jak to cítí, skutečně myslí, v nejlepší víře,
prostě takoví jsou a nebojí se to vyjádřit navenek.
O to víc mě těší, když si těchto výjimečných lidiček všimne někdo,
kdo má možnost, aby se o této výjimečnosti vědělo víc.
Stejně tak jako v květnové Marianne...

 

Povídání o spoustě z nás dobře známé Věrce-
z blogu: Carolina Mia

Jako jedna z mála patří k těm, které svůj život daly k nahlédnutí všem,
 kteří jen o to budou stát.
Navíc skvělým způsobem, který umí jenom ona a ve vzpomínkách...
Kdo tedy má zájem poznat Věrku takovou, jaká doopravdy je, i když pohledem cizím,
 můžete nahlédnout do Marianne, která je v prodeji...

Bohužel dost věcí, většinou podstatných, se do článku nedostalo,

nebo dává neúplný obraz skutečnosti.

Ale to je vždycky, 

protože je to pohled z venku, s nějakým úmyslem napsaný právě takto...

Kdo chce ale číst jen Věrčiny myšlenky a jen její vzpomínky, radosti i bolesti,
bez korekcí má možnost jedinečnou.
Věrka vydala už jednu knihu svých vzpomínek
která je k dispozici už nyní.
zde o ní:: kniha Máma

Je to pár dní, kdy ovšem dopsala knihu druhou, kterou slíbila sobě, světu, Bohu,
když vyhraje v životním boji nejtěžším...
Kdokoliv už teď, má možnost napsat už nyní Věrce,
aby se dostal do seznamu zájemců,
až druhá Máma spatří světlo světa.

Velká máma- předprodej

Bude to zase určitě výjimečná knížka, jiná, než ta předešlá i všechny ostatní,
které jste měli možnost číst.
Navíc podpoříme tak někoho, kdo se nebojí skutečné pocity, radosti, trápení i bolest pojmenovat.
Ne skrze někoho, ale sama za sebe, jen to co ona sama prožila, prožívá a bude žít...




Chtěla bych, aby bylo víc lidí, kteří se nebojí jít s kůží na trh,
 jen sami za sebe, ale vlastně i pro druhé...

A Věrce za to, že ji znám a vím, že je opravdu taková, jak píše jen ona sama...

x

Sluníčka co nehřejí ...

To je taková krása, když pomůže to slunce na nebi a zasvítí na tu nejzelenější zelenou,

a pak tyhle sluníčka jsou nejvýraznější.

A tam, kde se nepoužívají pesticidy a herbicidy,

 nebo jak se všechny ty "hubiče" kytek v trávě jmenují,

tam můžeme v tyto dny jejich krásu obdivovat.

Ano, nejsou to sluníčka, jsou to kytky ze všech nejžlutější

a sluníčka nejmilejší a taky nejzdravější- pampelišky.

Když jsem chtěla letos ukořistit pár fotek, kde bych žluté louky vyfotila,

 tak jsem vůbec netušila, jaký to bude v dnešní době problém.

Dřív byly žlutých pampelišek plné příkopy, každá zahrada a zelený pás, byly touhle dobou žluté.

Bohužel asi díky tomu, že nejlepší zábavou posledních let je pro většinu lidiček v okolí,

ideálně každou neděli, honit se za sekačkou a sekat a sekat- od rána do večera...

Super, v okolí máme všichni golfové zahrady,

 ale zmizela všechna "sluníčka" i chudobky.

A co přečkalo, tomu pomůžeme ještě chemicky a to by bylo, aby zbylo.

Všichni pak mají zelené pažity bez jediné chybičky, ale taky bez jediné kytičky...

Snad nepřijde doba, kdy už nikdo nebude vědět, jak se plete věneček

a jak můžou být při tom žlutá kolena, když na ten žluto- zelený koberec zaklekneme.

                 Nebo jaká je to paráda, vidět úplně žlutou včelku, jak se tou žlutou krásou probírá.                  

 Miluju jaro, když je všechno tak, jak by mělo být- v jeho přirozenosti...

Krásné jarní dny...

Tdenky, tdenky ...

Tento zvláštní název mě napadl dnes v podvečer,

když s foťákem na krku jsem zašla opět nasát bílé jaro.

Tentokrát nasát i nosem- procházkou mezi trnkovými keři.

Vzpomněla jsem si, jak jsem před léty učila našeho Vojtíška.

Uměl ve dvou letech básničky zpaměti, knížky byly jeho největší kámoši,

mluvil a mluvil, ale "R" mu nešlo dlouho.

Takže nás čekala logopedie a my trénovali a trénovali.

Básniček a cvičení byl celý svazek, ale krom jedné, si nevzpomu samo už na žádnou.

Jen ty "Tdenky, tdenky,tdpké, chudé, kdo vás tdenky tdhat bude ..." 

/trnky, trnky, trpké, chudé, kdo vás trnky trhat bude.../:o).

Nechápu to, ale právě dneska, když jsem viděla tu bílou krásu, 

úplně neplánovaně mi tahle "šílenost", která ale nakonec pomohla, po letech naskočila.

Ale ať už je to tdenka, nebo trnka, je to krása, no ne?

Tak pokud máte kam, skočte si taky na chvilku a postůjte za trnkovým keřem

 a počkejte třeba na měsíc jako já ...

Když mi není do zpěvu ...

Každý to zná, den na houby...

Nic se nestíhá, práce hromady, potkáváme jen "bručouny", žádná pozitivní věc...

Nebo je to všechno jinak? Že jenom neumíme najít na každém dni něco dobré?

Třeba dneska ...jéje, prší, to zas bude den...napadne spoustu lidí, včetně mě.

Ale možná by stačilo, kouknout na to jinak, prší, aby mohlo zase přijít slunce, 

tráva byla ještě zelenější, květy na stromech ještě bělejší, kytky barevnější...

Když je mi ouvej, hlavně po těžkém dni v práci,

 když večer stojím na autobus a dívám se do oken největší nemocnice v kraji...

Myslím na ty zástupy lidí uvnitř, co myslely, 

že se jim dějí taky největší křivdy na světě do doby,

než skončily za těmito okny...

Myslím na ně...

a najednou je můj den světlejší a mé problémy nicotné.

zdroj: Google

Tak se snažím co to jde, abych si z  každého dne,

 i když není zrovna zalitý sluncem, našla aspoň kus toho lepšího.

 Protože, ač se to zprvu nezdá, zase ten špatný den skončí, 

aby mohl přijít ten lepší, kdy se staré problémy budou zdát malicherné...

A navíc, stejně jako vše dobré, i to špatné jednou musí skončit...

Tak at těch těžkých dní máme v životě co nejméně 

a případně utečou co nejrychleji...

zdroj: Google