Voda živá ?

Dnešní příspěvek jsem si představovala jinak.

Šla jsem do našeho údolí, fotit jaro.

Fotek jsme udělal mračno a byla jsem naladěna na jarní notu.

Je tam tak krásně, s vodou uplavaly všední starosti a já zase dobila baterky na další dny v koloběhu.

Chtěla jsem psát o tom, jak je všechno fajn,

zalité sluncem...

Ale člověk míní a ...

Těsně před tím, než jsem zasedla dát tu jarní krásu sem, telefon...

Nejdřív radost, že volá neteřinka, kterou mám tak ráda a pak smutek...

Zpráva ze všech nejhorší, odešla jedna hodná, zlatá babička, která se dnes už asi nerodí,

milá duše, odešla v klidu a tiše...

Je to zvláštní, že teď se na ty fotky dívám jinak.

A je mi smutno tak moc, jaká je to vlastně nespravedlnost, 

že člověk odejde a vlastně nic se kolem nezmění...

Že ta voda teče pořád stejně, měsíce a roky, staletí... jen mi stárneme, odejdeme, jen čas je jinde...

Pořád spěcháme a pak nás stopka zastaví... náš život je tak strašně pomíjivý 

a jsme jen obyčejná kapka v potoce, v moři...

Tak ať nám ten náš život neproteče příliš rychle...