Za humny ...

 Není sice drak,

ale našla jsem tam jiné poklady...

Zvu vás tentokrát jen kousek,

stačí projít úzkou, naší Průběžnou

a dívejte, jakou krásu mám na dohled...

Mám štěstí, že i v novém domově mám na dosah přírodu,

kterou k životu potřebuji jako nádech a výdech...

I když do lesa to mám kus,

mám tady jiné poklady,

na které jsme zvyklá nebyla,

jen v duchu jsem si na ně myslela,

ale vlastně mi docela chyběly...

Mám ráda louky,

čím větší, tím lepší,

nekonečné zelené lány

a pasoucí se dobytek na nich.

Za vším jsem musela dosud jezdit,

teď je mám všude kolem...

Miluju hory, skály, kopce,

kterých je kolem taky víc než dost a kdykoliv se na ně podívám,

ukážou se mi jinak...

Cesta za humny je navíc lemována mými milovanými borovicemi,

které by uprostřed pastvin jen málo kdo hledal.

A tady jich je navíc spousta,

jako by je schválně kvůli mně někdo vysázel...

A kdo ví, třeba...

Kdykoliv vedle nich jdu, jen se usmívám a děkuji za ně,

že mi jsou na dosah...

Brdské kopečky byly pastvinou rozděleny v půli

a slunce si hrálo s dokonalým světlem,

kdy jsem v minutě mohla mít místo modré oblohy tmavé nebeské divadlo...

Moje cesta končívá většinou u ohrady,

vždyť pastviny bez zvířat jsou jako nebe bez slunce...

Tady si slunce hrálo i s nimi a vlastně i se mnou,

protože zachytit tmu a světlo v jednom okamžiku je vážně těžké...

I když tyhle poslední obrázky nejsou dokonalé,

mám je tady zase pro vzpomínku na zvláštní odpoledne,

hru světla a stínu,

tmy a slunce,

pozitivního a chmurného,

stejně jako v životě...

Nic není jen černé nebo bílé,

je to vždy o úhlu pohledu,

co chcete vidět, nebo co někdo chce, abyste viděli,

jen na nás záleží,

vždycky...

Tak děkuji dneska za doprovod u nás, u mně, se mnou

a zase se stavte,

určitě vás zase pozvu na nějaké fajnové místo,

je jich tu víc než dost...

Nikdy neměj strach ze stínů. 

Prostě jen znamenají, že někde na blízku je světlo...

❤