Když chybí slunce ...

Mám dojem, že letošní podzim byl ve znamení tmy...

Zvláštní doba obav, zákazů a omezení byla dokreslena mlhou 

a slunečných dní, aby člověk pohledal...

A tak když nemůže slunce za námi,

museli jsme za sluncem přes kopce...

Dřív jsem jezdila na Vysočinu,

teď mi jsou nejbližší brdské kopečky.

Tak jsme jednoho sobotního rána ještě kus popojeli na jih,

vstříc čerstvému vzduchu mezi stromy,

na Šumavu bez mlhy...

A taky za první jinovatkou a náznaky zimy...

Tady ještě jsou místa, kde tyhle úžasné smrky ční až do nebe

a voda je tady čistší než zrcadlo...

První zastávkou bylo Černé jezero,

tenhle tmavý zázrak schovaný v lese,

kde si slunce hrálo a paprsků se člověk mohl skoro dotknout...

Klidně bych je přejmenovala na křišťálové,

tahle zrcadlová hladina byla neskutečná...

Když si člověk odmyslel zástupy lidí na břehu,

dalo se vnímat cokoliv, co zdejší odpolední odraz nabízel...

Voda, kopce, les,

jistota pro mě, že odejít bude těžké.

Protentokrát jsem si v sobě obhájila změnit místo a odejít hlavně kvůli obrazu,

který na nás čekal v posledním ohybu na břehu,

kdy se slunce schovávalo a protější strana jezera byla spíš apokalypsou a hrozilo, 

že by tenhle pohled zastínil všechny slunečné z dnešního dne...

Možná i proto, abychom si slunce užili ještě víc

a načerpali do dalších mlžných dní,

vydali jsme se rozloučit se s ním na místo,

které je mu na dosah...

Doslova jsme si vyběhli pod lanovkou a stíhali slunce,

které se pomalu chystalo zapadnout za šumavské kopce

až na jeden z nejvyšších tady...

Když jsme stanuli až na úplném vršíčku,

kde už nad námi bylo jen modré nebe,

všechno kolem nás se halilo do zlata...

Stáli jsme v první řadě slunečnému divadlu,

co jde zažít jenom tady...

Žádnou bránou ani dveřmi jsme vcházet do divadelního sálu nemuseli

a přece jsme všechno tohle šumavské představení měli jako na dlani.

Všechno má ale svůj konec

a jediná spravedlnost pro všechny je na tomhle světě čas,

který utíká všem stejně.

Tak stejně i za tímto slunečným divadlem spadla opona

a hlavní zářivý aktér zmizel nadobro pro tento den...

Když jsme spěchali z kopce dolů,

abychom úplně nezatměli,

přehrávala jsem si každý okamžik dokonalého divadla na kopci.

Uvědomila jsem si,

že i když se zdá, že je kolem nás jen mlha, tma a smutno,

stojí za to nepropadat beznaději.

Každá tma jednou skončí a zase vyjde slunce,

je potřeba jen věřit 

a někdy je potřeba si za tím sluncem třeba jen kousek popojet...

Přeji vám všem, ať slunce máte pořád dost,

ať tenhle adventní čas je v klidu,

ať aspoň občas zažijete neplánované,

co vás zahřeje, potěší a do paměti se vryje stejně,

jako třeba mně,

tohle sluncem zalité, neopakovatelné představení na šumavských kopcích,

které už nikdy nevymažu...

Člověk si nikdy skutečně nebude vážit slunce,

pokud před tím neprojde skutečnou bouřkou ...

❤