Jako magnet ...

Jsou místa, která vidíte a nezanechají ve vás žádný zvláštní pocit,

jsou ale taková, která ani na vlastní oči vidět nemusíte a víte, 

že je tady to "něco" co stojí za to vidět, zažít,

ale až přijde ten pravý čas...

Přesně takové místo mám na dosah,

denně tam chodí slunce spát a také tam občas duha vzniká,

vidím jej z většiny našich oken,

je daleko a přesto tak blízko...

Tuhle bílou kostelní špičku v dáli jsem viděla kdysi jen na obrázku 

a už dávno před tím,

než jsem ji měla denně na očích,

byla ona tím magnetem...

Čekala jsem na okamžik,

kdy budu stát blízko,

že budu nejblíž, co to půjde, jsem neměla ale ani tušení.

Tyhle obrázky vznikaly nadvakrát,

ale snad vám vysvětlím i proč.

Tak pojďte, nečekaně vás vezmu totiž s sebou dovnitř...

Ten výjimečný okamžik přišel před pár dny,

kdy jsem měla to štěstí

a právě v tomto venkovském kostelíku mě čekala prohlídka

a to naprosto výjimečná,

protože byla v noci a ještě k tomu zcela privátní...

Už jste někdy zažili ten pocit, kdy si představujete určité místo 

a pak, když stanete na místě,

tak zažijete nečekané?

Tak přesně tohle se mi stalo...

Když jsem vešli do naprosté tmy studených zdí

a pod nohou bylo cítit jen nafoukané listí,

představovala jsem si jen bílý strohý prostor a vlastně prázdno...

Tak přesně tenhle obraz se v minutě rozplynul v okamžiku,

kdy můj průvodce rozsvítil...

A já tam stála v tom mrazivém prostoru

a skoro jsem zapomněla dýchat a jenom jsem vnímala tu krásu...

Nevím, co jsem přesně čekala,

ale v obyčejném kostelíku na návsi jedné malinké vesničky,

bych asi tohle těžko čekala...

Možná to bylo také tím, že běžně do kostelů nechodím, 

už vůbec ne v noci, už vůbec ne aby byl otevřen jen pro mě...

Měla jsem skvělého průvodce,

který znal o tomto kostelíku,

který se otevírá jen velmi sporadicky,

snad víc, než by si kdo dokázal představit.

Za jeho znalosti zdejší historie a vypravěčské schopnosti

 by se nemusel stydět leckterý profesionální průvodce nebo historik...

Stydím se,

ale z letopočtů si nepamatuji vůbec nic,

ale spíš než data mě stejně víc šlo o tenhle neopakovatelný pocit,

zážitek jen a jen pro mě...

No schválně, kdo z vás někdy sahal na kostelní klíče,

 podíval se do sakristie

nebo pohladil polorozpadlá kněžská roucha?

Kdo z vás stál v uzamčeném kostele 

a do úplného ticha se vám najednou nad hlavou rozezněly varhany?

Kdo jste měli možnost vystoupat po stoletých schodech až ke stoletým píšťalám

a v duchu si pak shora to svoje Halleluja do úplně prázdného kostela zazpívat?

Dokonalý pocit...

Pro někoho jen možnost večer postát v kostele,

pro mě víc než splněný sen,

sen, který se mi splnil, byl mi splněn,

navíc v právě téhle době adventní...

Jen aby byl obrázek celý,

chyběl mi pohled zvenčí,

pro mě ale neméně důležitý.

Obejít zdi, které ukrývají výjimečnost, kterou jsem si už do sebe zapsala,

tentokrát zvenčí, krátce po svítání, 

byla pro mě nutností.,

protože v noci se vážně kostelík fotit nedá...

Zvenku obyčejný kostelík,

který je viděn takto asi většinou lidí,

jen já ale vím,

že má nyní pro mě hodnotu jinou

a navždycky to tak zůstane...

Hodnotu splněného přání,

dostala jsem tam totiž zase víc, než jsem si dokázala představit...

Snad právě proto mě ten kostelík tak přitahoval,

protože právě tam jsem si uvědomila jednu důležitou věc

a připomenu si to denně, když na věžičku kouknu doma z okna...

Že jako magnet si k sobě můžu takové skvělé zážitky přitáhnout,

třeba i právě díky tomu,

že vedle mě stojí někdo,

kdo umí číst mezi mými řádky

 a všechna moje přání si pamatuje dlouho.

Co snad i moje sny umí číst,

pro koho nejsem divná,

snad jen jiná, zvláštní, prý výjimečná...

Kdo chce všechny moje zvláštní přání a místa sdílet se mnou,

kdo se neptá a prostě udělá cokoliv.

Otevře pro mě třeba i noční kostel, když to bude potřeba,

nebo nechá rozezvučet varhany v něm,

 aby mě potěšil, aby mi dal dárek jenom tak,

 ale určitě nenáhodně právě teď, už i v čase předvánočním...

Přeji vám všem, koho moje vyprávění v tomto čase zaujalo

a dočetli jste až sem,

abyste svoje přání občas řekli nahlas

nebo abyste je aspoň měli možnost s někým sdílet.

Abyste nikdy nebyli na nic sami,

abyste se pokusili vnímat aspoň občas věci kolem jinak,

abyste se za svoje jiné pocity nestyděli,

protože nikdy nevíte,

kde najdete v životě třeba i druhý pól svého magnetu...

Krásné předvánoční dny nám všem...

Život není náhoda, ale volba.

Nejdůležitější není co se děje, ale jak si s tím poradíme...

❤