Peklo i ráj ...

Říká se, že sliby se mají plnit o vánocích

 a já dodávám, nejen... 

 Tak já chci splnit jeden sobě i vám,

když jsem vám na konci minulého výletu za anděly slíbila,

že bude mít ještě pokračování.

Ten den jsme chtěli vidět anděly a taky si sáhnout na sníh,

kterého jsme se na svátky nedočkali,

takže jsme popojeli zase ještě níž a já jen tušila,

že mě čeká bílá krása na Šumavě...

Někdy je fajn nechat o plánech a pokračování nechat rozhodnout někoho jiného

a pokud vás zná dobře a jede na stejné vlně,

tak skutečnost může být ještě lepší, než byste si sami vymysleli...

Do posledního okamžiku jsem vůbec netušila,

kde vystoupíme, co je našim cílem.

Takže jsem se prostě nechala jenom vézt a věřila jsem,

že i konec dne budu mít za odměnu, my všichni...

Když jsme zastavili na místě,

všechno do sebe zapadlo a já pochopila,

proč zrovna sem,

že neexistuje na Šumavě asi lepší místo,

kde bychom v čase svátečním mohli být...

Ještě vás chvíli nechám hádat,

kde jste pohádce na dosah

a to nemluvím o téhle dokonalé pohádce sněhové...

Za mě, i kdybych viděla ten den jenom tuhle bílou nádheru

a dokonalé kopce na horizontu,

asi bych byla spokojená i tak.

Tenhle pohled je ale nade všechny,

jste pohádce na dosah se mnou...

a když máte štěstí jako my a jste tam skoro sami,

tak se stačí jen zasnít a vidíte a slyšíte,

třeba koně po téhle cestě k hradu

a když popojdete ještě blíž, 

Petronel vám dýchá na záda.

A společně můžete zatlouct až na hradní bránu

a za zamčenou uslyšíte jen pekelníkovo chi chi chi...

Slunce se pomalu chystalo zapadnout za šumavskou nádheru na obzoru,

 já se snažila do sebe nasát tuhle dokonalou pohádku

a aspoň na chvíli vymazat svět kolem sebe,

vnímat tenhle prostor, místo jinak...

Vždycky, když vidím staré hrady

nebo i skály a všechny němé svědky minulosti,

uvědomím si, 

jak náš život je krátký a pomíjivý proti věčnosti...

Byla jsem na tomto místě uprostřed léta před léty,

uplynulo od té doby spoustu času,

svět kolem nás i život můj se celý změnil,

jen tenhle hrad je pořád stejný...

Možná i proto mělo pro mě tohle místo zvláštní, jiný význam,

kdy mi v hlavě na okamžik prolétlo,

jak i stejné místo nikdy nebudu vnímat stejně,

ale že jen na mě záleží,

jaké myšlenky si v hlavě budu chtít nechat

 a jaké věci kolem sebe budu vnímat.

Jak je občas tenká nitka mezi světy a myšlenkami dobra i zla,

přesně jako v pohádkách...

Uvědomila jsem si tak, jako už po tisící,

že jen na nás ale záleží,

jak budeme věci kolem sebe vnímat,

jestli si budeme spíš ztěžovat, litovat,

nadávat na překážky

nebo se naučíme vnímat těžké chvíle jinak,

občas jako stopku, když už to nejde jinak a my jdeme v životě špatně...

 Někdy ta nejtěžší cesta je nakonec nutnost, abychom si uvědomili,

že bez překážek bychom nevnímali rovné cesty v životě,

bez bolesti by nebyl vděk z uzdravení,

bez pláče bychom si tolik neužili smíchu,

bez tmy by nebyla radost ze svítání,

bez snů by nebyla skutečnost

a bez pekla by nebyl ani ráj...

Tak snad nevadí, 

 že jsem se na tomhle pohádkovém místě zamyslela víc,

než by kdo jiný čekal,

snad je to také tím, 

že se blížíme do finále tohoto výjimečného a dost těžkého roku pro všechny,

kdy každý z nás nyní aspoň trošku přemítá prožité dny

a obrací se zpět...

Přeji tedy nám všem,

ať končící rok zůstane tím nejtěžším, který nás v životě potkal...

Ať v něm necháme všechnu bolest a trápení,

ať do nového roku vejdeme všichni zdraví, s vírou šťastných dní,

ať nikdy nepřestaneme věřit na pohádky,

ať jsou naše životní cesty co nejvíce rovné

a společnost nám dělají jenom ti, 

kteří s námi chtějí jít a věří v nás a směr našich cest.

Podepřou nás, když sami už nemůžeme

a třeba věří na pohádky, dobré anděly u cesty

 a dobré konce přesně tak, jako já...

A protože jsem Petronela nepotkala,

tak jsem na konci tohoto pohádkového dne

vytvořila jednoho speciálního...

Takto si jím dovolím ještě na závěr posledního letošního psaní 

ze srdce poděkovat za anděly,

ty bez křídel,

kteří mě celý letošní rok podpírali a neúnavně zvedali,

dávali mi víru v lepší dny.

Věřili mě a podporovali v nové životní cestě, kterou jsem zvolila,

šli se mnou i po těch nejbolestivějších cestách,

kdy jsem byla peklu blíž

a zase mě dali víru v lepší a šťastné dny pro nás pro všechny...

Bez nich bych určitě nebyla tam kde dnes

a nevěřila na šťastné konce a to nejen v pohádce...

Všem vám, v Čechách i na Moravě,

blízko i daleko stojících ode mě,

vám všem patří moje obrovské díky z celého mého srdce,

vím, že bez vás bych letošní rok sama jistě nedala...

A taky děkuji ze srdce vám všem, 

kteří zde už pátý rok moje písmenka čtete

a dáváte mi víru v to,

že moje jiné myšlenky, 

možná i pohled na svět 

a obrázky co stojí pro mě za to si zapamatovat,

mají smysl dál tady zanechávat i pro vás...

Ať jsme, prosím, hlavně všichni zdraví,

spokojení,

šťastní, milovaní,

spokojení s těmi, kterým věříme my a oni věří nám

a nikdy, 

nikdy nepřestávejme věřit v dobré konce,

slunce nad hlavou

a šťastné dny v našem životě...

Vždy máme čas začít znovu,

napravit to, co se nám nepovedlo,

odpustit těm, kteří nám ublížili,

dosáhnout úspěchu,

znovu milovat.

uzdravit se,

získat, po čem toužíme...

Je to jen o našich myšlenkách a přístupu,

o trpělivosti,

o volbě zůstat stát nebo vykročit,

odvaze a vytrvalosti dojít k cíli.

Všechno důležité v našem životě je dáno osudem,

nic není v životě náhoda,

proto věřme,

že všechno dobře dopadne

a pokud nedopadne,

tak ještě není konec...

Spokojený nový rok 2021

❤