Andělín ...

Letošní vánoce a svátky byly úplně jiné,
vlivem věcí celoročních i událostí posledních dní 

jsme nemohli být spolu tak, jak jsme si plánovali,

ale určitě vše bylo přesně tak, jak jsme sice nechtěli,

ale určitě nakonec potřebovali...

Kdyby v životě není,

ale kdyby bylo vše tak, jak bylo v našich plánech,

určitě bych nemohla stát na místě na které i vás dneska zvu,

takže nakonec díky za tuhle změnu...

Rozjeli jsme se k jihu Čech,

konečně se sluncem nad hlavou,

blíž pravé zimě a nejdříve jedné úplně "obyčejné" vesničce...

Někdy stačí jen v pravý čas slyšet správnou informaci,

stejně jako před časem zmínku o téhle vlastně výjimečné vesničce,

která se každý rok po dobu vánoční promění na andělskou...

Vesnička jako z pohádky,

 dokonce pocukrovaná malinko,

nachystaná v této sváteční době pro nás bez lidí,

ale za to plná andělů...

Procházeli jsme úplně vylidněnou vesničkou,

plnou nebeských bílých postaviček

a četli jejich poselství...

I když mráz zalézal až na kůži,

s každým vzkazem byl i mráz pro mě snesitelnější

a já měla pusu víc od ucha k uchu...

Přišlo mi neskutečné tady procházet právě v téhle době,

kdy je všechno vzhůru nohama,

kdy pohlazeních na duši i na oku je čím dál tím míň,

kdy spoustu z nás hledá znamení, naději, věří v zázrak,

prosí někoho, něco, za někoho, za něco...

Tak tyhle pro mě neskutečná bílá stvoření 

byla pro mě jako znamení,

stejně jako stařičká stavení,

kterých tu bylo skoro jako těch bílých poslů...

Miluju staré domy,

vždycky přemýšlím o tom, komu patřily,

 kdo v nich žil

a jaké osudy se v nich odehrály...

Tyhle krásné stavby, co mají duši jsou pro mě magnetem...

Nemůžu za to,

ale prostě jsem musela, 

i když se to nemá, já vím, ale...

Musela jsem..

Nakouknout a představit si...

Moci tam sedět

a třeba pak přikládat do veliké pece uprostřed seknice...

Došli jsme až na humna,

kde bylo krásně pocukrováno ještě víc

a tahle modrá obloha plná beránků byla po dlouhé době temna

taky jako znamení z hůry...

Všechny vzkazy jsem přečetla,

všem andělům jsem tady pohlédla do tváře

a asi právě proto jsem tuhle vesničku i přejmenovala.

Zcela spontánně pro mě navždy zůstanou Nové Dvory sváteční vesničkou,

kde díky nadšeným lidem v ní zmizí čas,

kde člověk může vnímat jinak,

mnohé si uvědomit...

Nikdy nezapomenu na tento výjimečný výlet,

který by se nikdy neuskutečnil,

kdyby vše bylo jako dřív...

Takže zase nezbývá než poděkovat,

za možnost prožít mrazivou hodinu mezi anděly v Andělíně...

Snad tenhle výlet potěšil i vás,

mám tedy pro vás ještě jedno pozvání,

 za nějaký čas vás zvu ještě zase sem,

kdy bude andělská pohádka stejného dne pokračovat...

Nikdy nejste tak ztraceni,

aby vás váš anděl nenašel ...

❤