Pro nový nádech...

Někdy je potřeba jen tak vyjít,

nic neřešit,

nic nechtít,

jen se dívat

a s vděčností nasávat do sebe všechno,

co se před očima nabízí...

Jako lék na bolesti,

jako naděje na lepší dny,

jako víru, že zase dobře bude...

Takže kdo chcete,

zase po dlouhé době se mnou,

pojďte jen na rychlou procházku,
vyčistit hlavu a jen tak jít...

Tam, kde mráz štípe do tváří víc, než jinde,
kde krom svého dechu neslyšíte nic...

Kde v zapadajícím slunci si uvědomíte třeba úplně obyčejnou věc-

že den je až příliš krátký,

ale i v pár hodinách se dá zažít výjimečnost,
jen pokud budete chtít cokoliv vidět třeba jinak než obvykle...

Někdy stačí překonat i obyčejnou svátkovou lenost

a člověk může vidět třeba takové krásné nebe plné protikladů,

nebo mu vyskočí do dlaně srdce z hlíny, vlastně skoro úplně samo,

nebo vidí kouzla slunce,

co i přes mráz taky svůj žár nevzdává

a spolu s vámi dojde až do cíle cesty,

než zapadne za obzor, jako vždycky...

A pak si můžete uvědomit,

že nic není v životě definitivní,

že pořád je ještě možnost,

vidět věci jinak

a věřit třeba i ve svoji jistotu...

Stejně jako je jistota tohle slunce,
které právě s tou neochvějnou jistotou i zase zítra ráno vyjde

a i když ho nebudeme třeba vidět,

stojí za to v něj věřit.

Že tam někde je a jde tuhle cestu každodenně s námi

a zase přijde okamžik,

kdy jej uvidíme jasně a zase nás třeba i zahřeje,

stejně jako třeba naše víra v lepší a šťastnější dny,
co si můžeme v sobě nést napořád,
jen když si to dovolíme...




Občas člověka ostatní soudí za rozhodnutí, která udělal,
málo kdo se ovšem zeptá, jaké možnosti skutečně měl...

❤

Když se přání plní ...

Dlouho jsem tady nebyla,

nic nenapsala

a přece vás sem spousta každý den zavítalo,

za co vám chci ze srdce poděkovat.

Pro vás všechny co sem chodíte pravidelně,

i pro ty, co sem zavítají nenáhodně,

 mám přesně na začátku Štědrého dne tentokrát pár řádků o snu,
o přání ještě předvánočním...

I já měla přání, 

měla jsem sen, úkol pro sebe,
abych dokázala, abych zvládla,

abych splnila jeden sen...

Sen o dárku pro úžasnou Natali.

Když jsem v listopadu tady zveřejnila příběh, sen o naději,

byl to hlavně můj sen, moje přání,

které jsem dala vlastně sama sobě.

Abych našla způsob,

abych na začátku jen poprosila o souznění, o slova co pohladí.

Podařilo se a tak jsem neskromně poprosila dál,

tak jsem si dala slib obrovský a poprosila znovu neskromně...

Přiznám se, že jsem si větší slib nikdy nedala,

že se podaří totiž naplnit obrovitánský měšec, 

který bude určený na zaplacení snu pro naši Natálku
a navíc aby se mi tak podařilo do Štědrého dne nemožné..

Ze začátku vše vypadalo jako zcela zcestné přání,

že asi nenám sílu tohle přání sobě splnit.

Ale možná to bylo tím,

že tyhle dva měsíce jsem sama prožila asi v největší životní turbulenci,

možná to bylo tím,

že ač já jsem dost často potřebovala pomoc,

pořád jsem věřila v sen pro ni...

Ještě k 23.listopadu bylo na účtu pro Natali 4.000,- Kč

a dlouho to tak i zůstávalo.

Snad je to tím, že moje dny nebyly vůbec šťastné 

a já prosila pořád a stejně hlavně za ni,

podařilo se nemožné a částky na účtě začaly přibývat neskutečnou rychlostí.

A pak už bylo jenom kousek k zázraku,

kdy jsem šla naději zase naproti
a poprosila i tam, kde bych za jiných okolností nikdy neprosila,

ale nebylo to pro mně,

bylo to pro úžasnou bytost, co pomoc nutně potřebuje,

takže jsem napsala, poprosila, vysvětlila...

Snad to bylo souhrou všech náhod a nenáhod,

snad jsem prosila hodně a v pravý čas,

stal se zázrak a já těsně před Štědrým dnem jsem dostala dárek obrovský...

Podařilo se

a Natálka má nyní již na účtě vysněnou částku, 

díky ní se její sen stane skutečností

a po další operaci, která na ni čeká v půli ledna,

bude na ni čekat vozíček pro lepší žití...

Jsem šťastná,

že jsem dostala obrovský dárek hlavně já,

splnil se mi totiž sen, abych dokázala splnit sen někomu jinému.

Musím říct, že to byl jeden z nejlepších dárků, které jsem v životě dostala,

protože být součástí šance na lepší život někomu jinému, je prostě nejvíc...

Jsem šťastná, že jsem překonala všechny svoje bariéry a ostych

a šla si za svým snem, za touhou pomoct,

najít možnost...

A tak zde ještě jednou chci ze srdce poděkovat,

vám všem, kteří nám drželi palce,
kteří jste tuhle cestu za snem se mnou šli
a nejvíc těm, kteří jste pomohli finančně,

kteří jste byli součástí jednoho, dnes již splněného snu.

Chtěla bych vám všem, právě dnes, na Štědrý den říct,

abyste nikdy nepřestali snít,
abyste si nikdy nepřestali věřit,

abyste si nikdy nepřestali přát,

abyste si zkusili někdy v životě vysnít něco ne pro sebe, 

ale právě pro někoho vedle vás, protože je to nejvíc.

A věřte, že pokud si budete přát ze srdce

a budete svým snům věřit,

zázraky se vážně dějí a to nejen o vánocích...

Přeji vám všem krásné a pohodové vánoční svátky

a děkuji vám ze srdce za to, že tu jste,

že plníte tak sny i mně...

Každé přání, které vychází skutečně ze srdce,

bude po zásluze-

splněno...

❤

Držet zázrak ...

Před časem jsem potřebovala po delší době zase dobít ztracenou energii.

Vsadila jsem tentokrát na blízkou jistotu

a zaběhla jen kousek do údolí,

jako už miliónkrát...

Někdy stačí jen jít,

srovnávat v sobě myšlenky a přijímat všechny obrazy,

které se před očima objeví...

  Stejně jako tohle pozdní odpoledne,

kdy se slunce schovalo

a já bych touhle cestou už mohla jít snad i poslepu.

Nešla jsem poslepu, potřebovala jsem vidět všechny výjimečné obrazy

a přála si vidět třeba i znamení,

že bude líp...

Takže tohle bude možná i má odpověď všem,

které zaujala má kamená srdce na cestách,

která vždycky říkám, že nehledám,

prostě jsou pod nohou vždycky přesně v okamžiku, kdy je potřebuju vidět...

Tak možná právě i dnes,

jsem je potřebovala vidět snad i víc než jindy,

takže....

A když mě pohled na desítky srdcí pohladil,

myslela jsem, logicky, že víc nepřijde...

Na náhody v životě jsem dávno ale už přestala věřit,

protože všechno se nám děje v okamžiku,

kdy to přesně potřebujeme.

Takže i mě, téměř konec mé cesty zavedl, mnou neplánovaně,

 ještě k mrazivému potoku.

Chtěla jsem se jenom podívat na mrazivou vodu,

jen chvilku ještě uslyšet jeho zvuk...

Stála jsem tam chviličku

a v tom se mi pohled víc zaosřil na jedno místo v ledové vodě...

Hned v první okamžik mě zvláštně napadlo,

co skutečně vidím,

i když myslím, že málo by tohle tipoval.

Rozhodla jsem se, že musím tu lesklou věc uprostřed ledového koryta vytáhnout.

Netuším, jak se mi to z blátivého břehu, obyčejným kusem větve podařilo.

Snad to bylo touhou, abych viděla, pohladila,

právě dnes, kdy jsem to určitě nejvíc potřebovala...

Takže zase, jako už mockrát se mi moje přání plnila

a já mohla poprvé v životě držet tehle prochladlý, 

pro mě nadpozemský zázrak...

Já ji za okamžik držela v dlaních a z očí se mi koulely slzy...

 

Každému z vás bych takový zázrak přála vidět a určitě i držet...

Já sama jsem projela kus světa,

držela v dlaních spoustu lastur u spousty moří,

ale možnost držet a pohladit tuhle přírodní dokonalost,

už navždycky pro mě zůstane zázrakem,

který byl navíc jen pro mě a vlastně teď určitě i pro vás...

Potěšila jsem se na pár chvil,

pohladila tenhle těžký obrovský zázrak,

v duchu poděkovala za nezapomenutelné znamení

a vrátila ji zpět tam, 

kde je její místo,

aby třeba jednou...

Jako právě včera,

kdy jsem se tam prostě musela vrátit,

 toužila ji vidět znovu...

A tak jsem tam zase chvilku na konci dne stála a dívala se do vody, 

na nános spadaného listí a křišťálovou vodu

a v tom jsem uviděla...

Ano, ne jednu, ale dvě...

Můj zázrak,

co se mi zdvojil ...

Jen jsem zírala do té mrazivé běžící vody

a zase, zase děkovala, jako už mockrát,

za všechna znamení...

Tak na závěr bych vám všem chtěla říct,

ať nikdy, nikdy v životě nepřestanete věřit a snít,

protože zázraky se dějí právě těm, kdo v ně nepřestávají nikdy doufat...

Začněte poslední měsíc v roce co nejlépe,

 mějte co nejpoklidnější adventní čas

a užijte si jej přesně tak, 

jak budete chtít...

Příroda nikdy nezradí srdce,

které ji miluje...

❤