Držet zázrak ...

Před časem jsem potřebovala po delší době zase dobít ztracenou energii.

Vsadila jsem tentokrát na blízkou jistotu

a zaběhla jen kousek do údolí,

jako už miliónkrát...

Někdy stačí jen jít,

srovnávat v sobě myšlenky a přijímat všechny obrazy,

které se před očima objeví...

  Stejně jako tohle pozdní odpoledne,

kdy se slunce schovalo

a já bych touhle cestou už mohla jít snad i poslepu.

Nešla jsem poslepu, potřebovala jsem vidět všechny výjimečné obrazy

a přála si vidět třeba i znamení,

že bude líp...

Takže tohle bude možná i má odpověď všem,

které zaujala má kamená srdce na cestách,

která vždycky říkám, že nehledám,

prostě jsou pod nohou vždycky přesně v okamžiku, kdy je potřebuju vidět...

Tak možná právě i dnes,

jsem je potřebovala vidět snad i víc než jindy,

takže....

A když mě pohled na desítky srdcí pohladil,

myslela jsem, logicky, že víc nepřijde...

Na náhody v životě jsem dávno ale už přestala věřit,

protože všechno se nám děje v okamžiku,

kdy to přesně potřebujeme.

Takže i mě, téměř konec mé cesty zavedl, mnou neplánovaně,

 ještě k mrazivému potoku.

Chtěla jsem se jenom podívat na mrazivou vodu,

jen chvilku ještě uslyšet jeho zvuk...

Stála jsem tam chviličku

a v tom se mi pohled víc zaosřil na jedno místo v ledové vodě...

Hned v první okamžik mě zvláštně napadlo,

co skutečně vidím,

i když myslím, že málo by tohle tipoval.

Rozhodla jsem se, že musím tu lesklou věc uprostřed ledového koryta vytáhnout.

Netuším, jak se mi to z blátivého břehu, obyčejným kusem větve podařilo.

Snad to bylo touhou, abych viděla, pohladila,

právě dnes, kdy jsem to určitě nejvíc potřebovala...

Takže zase, jako už mockrát se mi moje přání plnila

a já mohla poprvé v životě držet tehle prochladlý, 

pro mě nadpozemský zázrak...

Já ji za okamžik držela v dlaních a z očí se mi koulely slzy...

 

Každému z vás bych takový zázrak přála vidět a určitě i držet...

Já sama jsem projela kus světa,

držela v dlaních spoustu lastur u spousty moří,

ale možnost držet a pohladit tuhle přírodní dokonalost,

už navždycky pro mě zůstane zázrakem,

který byl navíc jen pro mě a vlastně teď určitě i pro vás...

Potěšila jsem se na pár chvil,

pohladila tenhle těžký obrovský zázrak,

v duchu poděkovala za nezapomenutelné znamení

a vrátila ji zpět tam, 

kde je její místo,

aby třeba jednou...

Jako právě včera,

kdy jsem se tam prostě musela vrátit,

 toužila ji vidět znovu...

A tak jsem tam zase chvilku na konci dne stála a dívala se do vody, 

na nános spadaného listí a křišťálovou vodu

a v tom jsem uviděla...

Ano, ne jednu, ale dvě...

Můj zázrak,

co se mi zdvojil ...

Jen jsem zírala do té mrazivé běžící vody

a zase, zase děkovala, jako už mockrát,

za všechna znamení...

Tak na závěr bych vám všem chtěla říct,

ať nikdy, nikdy v životě nepřestanete věřit a snít,

protože zázraky se dějí právě těm, kdo v ně nepřestávají nikdy doufat...

Začněte poslední měsíc v roce co nejlépe,

 mějte co nejpoklidnější adventní čas

a užijte si jej přesně tak, 

jak budete chtít...

Příroda nikdy nezradí srdce,

které ji miluje...

❤