Nejde, neexistuje ...

Přiznám se,

že dnešní příspěvek bude jiný,

hlavně o jiných lidech,

o zástupech lidí,

které jsem potkala tuhle sobotu na dlouze plánované cestě do Třeboně...



 Začnu trošku ze široka,

abyste pochopili, proč možná a hlavně tento příspěvek, památka...

Nejsem soutěživý tip,

nevyhledávám akce, kde si lze porovnat jak na tom jsem já a jak ti ostatní.

S tím úzce souvisí,

že hlavně sport tedy není můj kámoš už od dětství.

Upřímně však obdivuji každého, kdo to má přesně opačně,

kdo zajeté koleje a pohodlnost vyměnil za soutěživost

 a vydává se dobrovolně překonávat svoje limity.

Můj muž je v tomto můj pravý opak,

snad má v sobě hlavně notnou dávku chlapské zdravé ješitnosti,

snad je to i tím, že sportoval vlastně odmala, dost soutěžil, dost vyhrával,

pak na dlouhé roky přestal 

a teď se vydal znovu cestou zkusit, překonat, dokázat,

sobě i nám všem co pochybovali, nevěřili-

že to dá, že na to má i teď...

Z toho plyne,

že moje cesta bude dneska jiná,
budu jako doprovod jednoho cizího vysněného snu a cíle-

pojďte spolu se mnou do mlhavého sobotního dne 19.října,

kdy celá Třeboň žila během.

Ano, zvu vás na Třeboňský maraton...

Jeli jsme s dětmi podpořit přes půl republiky našeho tátu,

aby v tom "životním a poprvé" nebyl úplně sám.

Musím říct, že když jsem viděla ty stovky a tisíce lidí,

co se ten den pohybovali ulicemi tohoto krásného města

a pak při zvuku bubnů odpočítávali v tisícovkách start,

nechtělo se mi ani věřit,

že je jich tolik, kteří dobrovolně překonávají i pravidelně sami sebe...

Viděla jsem už od rána spoustu odhodlání, ale zároveň i obav,

jak to dají, jestli v téhle obrovské zkoušce, kterou si dobrovolně zvolili obstojí.

Myslím hlavně ti, kteří nestáli na startu v prvních řadách,
nešlo jim hlavně o čas v tabulkách,

ale spíš ti, kteří běh mají jako zálibu a relax,

kteří si chtěli ten den prostě dokázat že na to mají

a třeba jen jednou v životě...

Když jsem je míjela, snažila jsem se v nich najít něco společného,

protože stáří, ani fyzický zjev nebyli určitě tím správným vodítkem.

Nebudu tady popisovat, 

jaké obavy jsem měla, jako bych na ten start musela já,

že jsem byla nekonečné hodiny tak nervózní, jako jsem snad nikdy nebyla,

takže jsem si podzimní, studenou, ale krásnou Třeboň asi náležitě nevychutnala,

ale určitě jsem měla hodně času přemýšlet jinak a o jiných věcech než obvykle
a nakonec i trošku té okolní krásy zaznamenat...

Když jsme pak s dětmi čekali v cíli 

a pozorovala jsem ty, co si přibíhali pro medaile,

většinu pocitů jsem prožívala s nimi

a před každým jedním z nich jsem se proto aspoň v duchu poklonila...

Ty obrovské emoce v cíli byly totiž tak silné,

že je musel cítit každý, kdo se aspoň trošku víc díval a snažil se vcítit, pochopit...

Měla jsem dost času přemýšlet i o tom,

že každý jeden z nás nemusí stát zrovna na startu maratonu,

aby dokázal zvládnout všechno,

aby dokázal překonat svoje limity,

ale jen v tom případě,

pokud tomu snu bude ale hluboce věřit a dá mu nejvíc ze sebe...

Člověk musí všechna svoje důležitá rozhodnutí dělat hlavně kvůli sobě,

ne kvůli okolí,

ne kvůli obdivu a uznání,

ale jen když poslechne hlas svého vnitřního já a uvěří mu,
jak se zpívá v jedné mé oblíbené písničce...

Když nemůžeš přidej víc,

zakřič prostě z plných plic,

že slovo nejde- neexistuje,

slovo nejde- neexistuje.

Když nemůžeš přidej víc,

zakřič prostě z plných plic,

že to dáš, na to máš, že to dáš...

Pak i sny se stanou skutečností...

Skláním se před všemi, kterým jsem ten den pohlédla v cíli do tváře,

že poslechli sebe a dokázali nám všem ostatním,

že jsou vítězi úplně, úplně všichni, bez rozdílu ukazatele času v cíli.

Hlavními vítězi zůstanou už ale navždycky hlavně pro sebe,

že se překonali, že to dokázali, že to nevzdali,

stejně jako náš táta, 

který těch nekonečných 42,195 km hned napoprvé v životě dal

a nám dopřál zážitek, na který se nezapomíná...

❤