Zlatou stezkou ...

Kdo čeká exkurzi do zlatých dolů nebo klenotnictví, toho asi dneska zklamu,

ale kdo má chuť se se mnou zase projít

a načerpat sílu z jednoho dokonalého podzimně- letního dne,

zvu vás se mnou zase do ticha

a zlatého spadaného listí...

Tahle cesta byla plánovaná už dlouho,

chtěla jsem hlavně na místo, které jsem objevila před časem v mapách,

žádná značená cesta k němu nevede,

daleko od civilizace, ale podle místa měla splňovat všechna pro mě nej..

Měla jsem před sebou poslední letošní slunný podzimní den,

tak jsem zase obula Toulavky, sedla na vlak a ujížděla vstříc snu...

České dráhy mi malinko pozměnily trasu,

protože zpoždění zrušilo moji snahu, aspoň jednou využít přípoj od vlaku

a zkrátit si cestu k cíli...

Jenže měla jsem jít asi jinou cestou,

takže nakonec jsem rychlostí blesku změnila trasy v mapách

a vystoupila úplně jinde, abych se vydala neplánovanou cestou...

Už když jsem na začátku zahlédla tuhle dokonalou barevnou krásu v prvním lese,

jen jsem se usmívala a děkovala,

měla jsem jít tady, věděla jsem to už tam...

No řekněte,

kde uvidíte takové barevné koberce přesně vedle sebe,

jako by je někdo z toho kopce rozmotal...

Neměla jsem jít původně kolem potoka,

ale myslela jsem na něj před časem. 

Jaké je asi údolí,

když ho pokryje zlatá deka,

když do ticha je slyšet stále stejné zurčení vody?

Měla jsem tudy prostě jít i dnes...

Měla jsem se v tichu potěšit v údolí,

abych potom zase šustící cestou vystoupala do kopců,

abych pár podzimních pokladů ještě viděla ve slunci...

Třeba jako tyhle zvonky ve stráni,

no není to pohádka, ještě je uvidět, v té záplavě listí?

Poslední zacinkání, než je spálí první mrazíky...

Po hřebeni jsem zase šla cestou, kterou jsem neměla v původním plánu

a nikdy dřív jsem tudy ani nešla, ale zase sem tam někde uvnitř o téhle cestě přemýšlela,
kdysi...

Snad proto, že každá cesta má svůj význam,

ideálně nastavený čas,

tak pro tuhle krásu, jsem prostě zase měla tudy jít právě v tento den...

A pak už jsem šla cestou, kterou jsem v původním plánu měla i já,

blížila jsem se na místo,

které bylo mým hlavním cílem...

Kdo mě tady znáte, asi tušíte, že to bylo zase vysoko,

zase na skalách, zase nad řekou, zase u borovic...

A asi vás nezklamu...

Když jsem po poledni vyšla z lesa na tuhle neznačenou vyhlídku,

otevřel se pode mnou tenhle kaňon barevných kopců.

Slunce svítilo na celou barevnou dokonalost,

já tam jen v údivu seděla a zírala na tu krásu pod sebou...

Když jsem tam ztratila pojem o čase a vyhřála na skalách,

naštěstí slunce bylo kontrolkou,

abych se tam dočista nezapomněla...

Sestoupila jsem až dolů do údolí,

jako mockrát, jen zase jinou cestou,

abych dokončila svoji ódu na dokonalý letošní podzim...

Není lepší místo, než tady, u mojí milované Oslavky,

ještě naposledy letos, jsem ji musela vidět v podzimním slunci,

než všechna zlatá i tady zmizí,

než první mrazíky změní zelenou na březích...

Ještě naposledy jen smočit aspoň ruce a sluší se taky poděkovat,

za tento den jako ze snu,

i za všechny minulé výpravy,

které jsem blízko téhle věčně spěchající řeky letos už prožila...

A když den se chýlil ke svému konci,

spěchala jsem k cíli,

bohatší o další dokonalý pocit,

že jsem byla zase ve správný čas na správných místech,

že jsem si dosyta užila dokonalého podzimního zlata...

Děkuji ale také vám všem, 

kteří jste měli zase chuť se se mnou toulat a doprovodili mě až do úplného cíle...

Přeji všem, aby i další dny byly fajn,

aby i třeba i první mráz přinesl dny, na které se nezapomíná...

Špatná zpráva je ta, že čas letí,

dobrá zpráva je ta, že vy jste pilot...

❤