Nad Stříbrnou řekou ...

Když jsem si dneska vybírala cíl své cesty,

zvolila jsem zase na poslední chvíli místo,

které mám v hlavě dost dlouho na to,

abych konečně zjistila,

proč se stalo pojmem...

Podle všeho tam mělo být všechno,

co už dopředu zaručuje pohodu, klid, výjimečnost

a pro mě tisíckrát omílanou trojici: voda, skály, slunce-

tuhle jistotu, že výběr nemůže dopadnout jinak než dokonale...

Takže kdo máte chuť, zopakuji si cestu znovu,

ukážu vám všechno,

co zůstalo zase ve mně, určitě nadlouho...

Můj dnešní cíl, co začíná a vlastně i končí úplně nahoře,

klikatou cestou přes skály plné lišejníků,

ohlazených větrem a tisíci stopami všech,

kteří se na tomto místě ocitli náhodou,

i řadou těch, kteří přišli schválně

a vrací se sem občas, ale i pravidelně ...

Vítejte nad Dalešickou přehradou,

nad kaňonem klikaté řeky Jihlavy,

na vyhlídce Halířka...

Tohle místo je pojmem pro všechny dobré duše,

které byly spjaty s touhle dokonalou řekou v údolí,

ať už ty, kteří se už vydali na věčný vandr,

nebo těch kteří si je sem chodí každoročně připomínat,

nebo jen takových,

co chtěli jenom tohle místo vidět, poznat, zažít,

stejně jako dneska já...

Když jsem tam dneska v tom tichu stála

a dívala se na tu krásu pod sebou a kolem,

okamžitě mi bylo jasné,

proč tady říkají Jihlavce Stříbrná řeka-

ona totiž vážně stříbrná je,

no vážně, dívejte...

  

Slunce hřálo zase vysoko nad hlavou,

 kameny mi dělaly to nejlepší vyhřívané sezení

a staleté borovice byly tou nejlepší opěrkou,

aby pohled na dokonalé stříbrné zrcadlo pode mnou,

bylo tím nejdokonalejším...

 Nejtěžší je vždycky pro mě vstát a pokračovat v cestě,

ale kamenné kvádry podél kaňonu,

mě zvedly nakonec docela spolehlivě,

takže pokračujeme dál,

vždyť další výhledy jsou tím nejlepším lákadlem...

 I když vody je pořád na můj vkus žalostně málo,

když se slunce snaží, nebe pomůže

a tyhle pokroucené borovice to nevzdávají všechny zaráz,

tak tehle pohled prostě musí pohladit...

Tak ještě chviličku postát a pak poslední cíl...

No jistě,

přece k řece,

je nutnost k ní sejít a pozdravit se s ní zase...

A potěšit se s překvapením,

co na mě v tohle slunečném podzimním dni počkalo až úplně dole...

No kdy to uvidíte na konci září pampelišku

a ještě na úplně prázdné řece se najednou ukáže loď, 

co se možná taky naposledy loučila s letošní sezonou...

Ještě zbývalo naposledy letos smočit ruce ve vyhřáté vodě 

a nechat odrazy slunce od hladiny do sebe nasát nadlouho...

A pak už jenom lesní cestou vyšplhat zase zpátky až do polí,

do civilizace...

A s větrem ve vlasech a zubatým podzimním sluncem

dojít až do cíle mé dnešní toulavky...

Díky vám všem,

co jste zase měli chuť jít dneska se mnou

a došli jste se mnou až do cíle...

Šťastný člověk není ten,

kdo tak připadá ostatním, ale ten,

kdo si tak připadá sám...

❤