neděle 29. září 2019

Nad Stříbrnou řekou ...

Když jsem si dneska vybírala cíl své cesty,
zvolila jsem zase na poslední chvíli místo,
které mám v hlavě dost dlouho na to,
abych konečně zjistila,
proč se stalo pojmem...


Podle všeho tam mělo být všechno,
co už dopředu zaručuje pohodu, klid, výjimečnost
a pro mě tisíckrát omílanou trojici: voda, skály, slunce-
tuhle jistotu, že výběr nemůže dopadnout jinak než dokonale...
Takže kdo máte chuť, zopakuji si cestu znovu,
ukážu vám všechno,
co zůstalo zase ve mně, určitě nadlouho...
Můj dnešní cíl, co začíná a vlastně i končí úplně nahoře,
klikatou cestou přes skály plné lišejníků,
ohlazených větrem a tisíci stopami všech,
kteří se na tomto místě ocitli náhodou,
i řadou těch, kteří přišli schválně
a vrací se sem občas, ale i pravidelně ...



Vítejte nad Dalešickou přehradou,
nad kaňonem klikaté řeky Jihlavy,
na vyhlídce Halířka...





Tohle místo je pojmem pro všechny dobré duše,
které byly spjaty s touhle dokonalou řekou v údolí,
ať už ty, kteří se už vydali na věčný vandr,
nebo těch kteří si je sem chodí každoročně připomínat,
nebo jen takových,
co chtěli jenom tohle místo vidět, poznat, zažít,
stejně jako dneska já...




Když jsem tam dneska v tom tichu stála
a dívala se na tu krásu pod sebou a kolem,
okamžitě mi bylo jasné,
proč tady říkají Jihlavce Stříbrná řeka-
ona totiž vážně stříbrná je,
no vážně, dívejte...

  

Slunce hřálo zase vysoko nad hlavou,
 kameny mi dělaly to nejlepší vyhřívané sezení
a staleté borovice byly tou nejlepší opěrkou,
aby pohled na dokonalé stříbrné zrcadlo pode mnou,
bylo tím nejdokonalejším...


 Nejtěžší je vždycky pro mě vstát a pokračovat v cestě,
ale kamenné kvádry podél kaňonu,
mě zvedly nakonec docela spolehlivě,
takže pokračujeme dál,
vždyť další výhledy jsou tím nejlepším lákadlem...




 I když vody je pořád na můj vkus žalostně málo,
když se slunce snaží, nebe pomůže
a tyhle pokroucené borovice to nevzdávají všechny zaráz,
tak tehle pohled prostě musí pohladit...



Tak ještě chviličku postát a pak poslední cíl...


No jistě,
přece k řece,
je nutnost k ní sejít a pozdravit se s ní zase...



A potěšit se s překvapením,
co na mě v tohle slunečném podzimním dni počkalo až úplně dole...
No kdy to uvidíte na konci září pampelišku
a ještě na úplně prázdné řece se najednou ukáže loď, 
co se možná taky naposledy loučila s letošní sezonou...


Ještě zbývalo naposledy letos smočit ruce ve vyhřáté vodě 
a nechat odrazy slunce od hladiny do sebe nasát nadlouho...




A pak už jenom lesní cestou vyšplhat zase zpátky až do polí,
do civilizace...



A s větrem ve vlasech a zubatým podzimním sluncem
dojít až do cíle mé dnešní toulavky...


Díky vám všem,
co jste zase měli chuť jít dneska se mnou
a došli jste se mnou až do cíle...


Šťastný člověk není ten,
kdo tak připadá ostatním, ale ten,
kdo si tak připadá sám...

úterý 24. září 2019

Moravské zlato ...

Když se řekne Morava,
asi každý si vybaví to stejné-
vesničky poházené mezi nekonečnými řadami vinic,
sklepy, kam se podíváš a na každém druhém kopci rozhledna,
nebo kaplička...
Tak přesně tohle všechno bylo našim plánem k vidění na poslední letní sobotu.
Takže vzhůru, tedy spíš dolů na jih,
za kopce Pálavy...


Naší první zastávkou byla příznačně Slunečná u Velkých Pavlovic.



Když jsme vystoupali po točitých schodech nahoru a uviděla jsem tuhle krásu,
zmohla jsem se jenom na jediná slova- "Ach, to je krása....",
která mě vlastně provázela celým dnešním dnem...



Když vidíte tyhle nekonečné řady
a uvědomíte si,
jak dlouho tady rostou
a kolik nikdy nekončící dřiny se skrývá v každé kuličce.
Tohle zlato Moravy, které se předává jako rodinné drahokamy mezi pokoleními... 


Je právě čas sběru,
takže kam jinam, než do jedněch z nejznámnějších sklepů, mohla vést další naše cesta...
Vítejte v republice Kraví hora, v Bořeticích...





Sluncem zalité domečky, tyhle úžasné sklepy
a všudypřítomná vůně burčáku- hotová reklama na Moravu...



A to jsem ještě nevěděla, že ty nejhezčí sklepy nás ještě čekají,
stačilo přejet do vedlejších Vrbic...



Tyhle kamenné sklepy mě ten den dostaly úplně nejvíc...


Nádhera schovaná pod zemí,
vykutané sklepy v pískovci v sedmi patrech,
unikát, který nikde jinde nenajdete...






Motala jsem se tady pořádně,
nahoru a dolů a vpravo a vlevo
a to jsem toho burčáku koštovala vážně jenom malinko...



Ale dalších cílů bylo ještě dost a dost,
takže sbohem Vrbice
a vzůru směr Kobylí...
Až nahoru nad další nekonečné řady vinic,




až nahoru po téhle zvláštní vyhlídkové cestě,




výjimečná stavba,
výjimečná možnost vystoupat,
přečíst, uvědomit si
a nahoře se rozhlédnout...




Jen těch lidí, kdyby nebylo všude jako špačků na vinici,
ale když člověk chce a počká,
je to jako by byl nad těmi nekonečnými řadami vlastně úplně sám...




Přesně jako tady,
na dalším vyhlídkovém místě, které jsem měla touhu už dávno vidět-
známý Hradištěk nad Velkými Bílovicemi...




Dokonalá kaplička,
která nedlouho stráží tuhle moravskou nádheru
a spolu s odpoledním sluncem jsem si nemohla vybrat skoro lepší dobu,
abych tady stála...





Slunce ale spěchalo
a tak my jsme museli rychle s ním,
byl před námi můj poslední cíl, kde musíte vystihnout hlavně pravý čas-
takže směr Dyje



a výjimečné místo,
kde léto právě teď přenechává vládu podzimu...




Pohledem na tuhle výjimečnou krásu mi už zbývalo jen poděkovat:
Takže díky Moravěnko,
žes mi v jednom sobotním dni dokázala ukázat tolïk krásy,
díky Slunce, že jsi nám na tu cestu pořádně posvítilo
a díky léto,
žes bylo tak dokonalé
a umožnilo mi vidět zase tolik krásným míst...



A tak vítej podzime,
prosím, buď stejně dokonalý,
jako odcházející léto,
ať máme všichni zase na co vzpomínat...

Život je sérií tisíců malých zázraků,
stačí si jich jenom všimnout...