Tak jsem zase dneska poslechla svůj momentální pocit,
překonala pohodlnost volného dne,
volného rána,
ještě za soumraku jsem popadla foťák
a vyběhla z domu...
Bylo něco po čtvrté hodině ráno
a já měla čas dojí lesem až na místo,
které jsem fotila stokrát,
stála jsem tady na jaře, v létě, na podzim, v zimě...
Pohled do údolí,
roky byl pro mě stejný,
poslední dobou si uvědomuji, jak je každou minutou jiný,
přesně jako dnes...
A tak jsem tam stála,
na kraji pole s pohledem na obzor,
na jediném blízkm místě,
kde mám na dohled východ slunce...
Napravo měsíc a jednotné nebe,
které jen občas přeškrtla letadla...
Za sebou jsem měla ten nejlepší ptačí koncert
a před sebou nebeské divadlo...
Neskutečná podívaní,
když v údolí, dole u potoka se válí mlha
a nebe se mění každou minutou...
A nalevo za obzorem,
slunce konečně vstávalo,
aby za pár chvil vykouklo na mě
a oranžový kotouč se v jediný okamžik vyhoupnul nad obzor...
V ten moment se to stalo,
všechno, všecičko zezlátlo
a paprsky pohladily až mě na protějším kopci...
A tak jsem tam zase stála
a nemohla se odlepit z místa.
Co na tom, že nohy i vlasy jsem měla mokré od rosy,
ale za tenhle zážitek stálo nakonec i pár štípanců,
co jsem vnímala až cestou zpět...
Když jsem tak tak stála a mačkala poslední obrázky,
usmívala jsem se a přemýšlela nad tím,
že jsem asi fakt jiná, možná divná.
No, ruku na srdce, kdo by dobrovolně, v jediném volném dni,
vstával ještě před sluncem
a jen tak stál dvě hodiny na kraji lesa
a celou dobu v úžasu jen zíral na nebe?
Ale tak třeba pro ty,
co nemají chuť, nemají kde,
nebo třeba jen nemůžou,
zkrátka pro vás všechny,
co jste sem zabloudili,
i pro vás jsou tyhle obrázky...
Věřte, že i pro vás jsem tam zase stála,
aby i vám třeba tohle letní, slunečné ráno rozsvítilo den,
protože obrázky jsou někdy víc než slova...
Možná i proto, že:
Život se nepíše,
život se žije...
Krásná rána, krásné letní dny, co nás čekají ...
❤