Koupačka s bonusy ...

Nevím ani kdy se to stalo

a jaro vletělo přímo do léta...

Květen uletěl a červen pomalu končí taky.

Možná vlivem mojí práce,

kdy týdny, pro mě krátké a dlouhé,

 se střídají rychleji než bych mnohdy chtěla

a utrhnout si kus času jen pro sebe, je čím dál tím těžší.

Nestíhám ani tady vyťukat chvilky,

které se mi podařilo prožít jen tak, 

jak jsem chtěla, nebo spíš jak jsem si možná vysnila...

Dneska je to týden,

kdy jsem zase rychlostí blesku sbalila batoh

a s touhou smočit se poprvé v tomto roce v rybníku,

vydala se v horkém červnovém dni vstříc svým přáním...

Voda byla po roce dokonalá

 a v prvním rybníku mi dělali společnost jenom tyhle hnědé krásky a slunce nad hlavou...

Zdržela jsem se jenom chvilku, 

protože přede mnou byly ještě v plánu jiné vodní plochy

a další kilometry lesními cestami v tichu,

kde v týdnu potkáte jen motýly

a společnost vám dělá jen ptačí orchestr...

Když jsem na prvním rybníku viděla kačeří rodinku,

netušila jsem, že mi budou kulisou i na těch dalších po cestě...

Bylo tam takové ticho,

jen tyhle kachní rodinky si vychutnávaly tuhle červnovou pohodu se mnou.

Dokonalost, 

lehnout na trávu a koukat na nebe,

nespěchat, neřešit, jenom být...

Tak schválně, kdy jste si tohle dopřáli?

Cestou od rybníka jsem si dala třešňovou svačinu

a za posledními domy jsem si natrhala kytku,

která předčí i tu z nejlepšího květinářtví a vydžela i kilometry v mé dlani...

Navíc stačilo si přát, kouknout do prvního trsu jetele

a vybrat si prostě jenom další bonus v podobě obrovského zeleného štěstí...

Čekala mě dál cesta údolím,

kde jsem šla už mockrát

a vždycky je to výjimečná cesta,

ať už jdu tady na jaře, na podzim, v zimě,

nebo v tuto dobu,

na svatého Jána, jdu nocí třeba se světluškami...

Tak i teď,

moje cesta mi dala bonus v podobě neodolatelné vůně bezu,

která mě provázela kilometry celým údolím...

A když skončil bez,

stačilo být zase asi v pravý čas na pravém místě.

Kde vloni bylo pole,

letos překvapení zase...

Před časem jsem si vzpomínala, že vloni jsem viděla dokonalé rudé pole,

ze kterého mi nezbyly obrázky,

tak asi proto se prostě dnes stačilo jen podívat vlevo....

Neskutečné,

když jsem to uviděla,

sice sluníčko už bylo nízko

a jetele už dost odkvétalo,

ale zase mě tohle dostalo...

Uprostřed té vínové parády jsem stála, pozorovala stovky včel a motýlů

 a děkovala,

zase...

Šla jsem pak dál, směrem k hlavní silnici a přemýšlela,

co jsem letos na jaře zase nestihla.

Třeba kouknout každoročně na pole,

co z dálky připomíná Provance...

A v tom jsem to uviděla,

přímo u hlavní cesty,

tam co nikdy...

Lán fialkových pažitkových kouliček

pod modrou oblohou...

A protože jsem celou cestu cítila jen bez,

musela jsem se s ním rozloučit i tady...

Tyhle bílé placky,

které pro někoho jsou jen plevelovým keřem,

já jeho vůni můžu čichat pořád,

jsou pro mě hlavně možností mít z něj doma jediný sirup, 

kterým nikdy nepohrdnu

a jeho chuť pro mě zůstane synonymem přicházejících prázdnin,

slunce a letní pohody...

Takže za mě,

není nad to,

dobře si přát,

vyrazit kamkoliv,

pokud to tak cítím...

Navíc teď už vím s jistotou,

že i obyčejná cesta za prvním rybníkovým koupáním,

může být plná překvapení a pohlazení,

co vždycky přijdou v pravý čas...

A jak to máte vy?

Daří se vám plnit si obyčejné sny?

Přeji vám to kdykoliv

 a to ze srdce...

Každé přání vycházející přímo ze srdce,

bude po zásluze...

splněno

❤