Jiný úhel pohledu ...

Možná je to tím, že mě poslední dobou oči neslouží tak, jak bych si přála,

určitě i kvůli tomu jsem dneska musela zase nazout svoje Toulavky

 a urazit cestu dost dlouhou na to,

abych viděla jinak...

Navzdory předpovědím, navzdory tomu, 

že vše nasvědčovalo tomu,

že minimálně zapadnu někde po pás do bláta,

že bude zázrak, pokud slunce se konečně po týdnu objeví

a já nebudu mrznout, podobně jako my všichni poslední dny...

Nikdo nevěřil, jen já...

  

Když jsem o tom cestou přemýšlela,

řekla jsem si, 

že právě o tom se pokusím dneska psát,

že tímto doprovodím pár obrázků,

co mi dnes musel pomoct udělat jenom můj placatý volací kámoš.

Celý život máme možnost volby, jak chceme svět kolem sebe vidět,

stejně jako jsem měla dneska já...

Buď dát na našeptávač jako nejde, nemůže, nelze,

nebo obout třeba stařičké boty a věřit,
že to vyjde a uvidím to, co bych si přála, co potřebuju...

Já volila druhou variantu.

Když jsem vyšla na první polní cestu a místo bláta nad kotníky,

na mě čekaly jedny z mých nejoblíbenějšíh kytek,

bláto jsem neřešila 

a věděla jsem, že nakonec uvidím správně...

Mohla jsem být zoufalá z toho,

co jsem kolem sebe viděla umírajícího lesa,

ale volila jsem radost z dokonalého nebeského divadla nad ním...

Mohla jsem brečet nad tím, že moje zamilované borovice všude kolem umírají,

já měla radost, že ještě nějaké naštěstí odolávají.

Když jsem docházela k této, pro mě nejpohádkovější vesničce,

někdo by řekl pár starých domů kolem silnice,

já volila pohled na zázrak dokonalých domečků, uprostřed polí,

kolem jediné silnice, která nikam nevede a s výhledem na louku, které se nic nevyrovná...

Jeden dům pro mě kouzelnější než druhý,

zázrak minulosti,

co přetrval do současnosti...

Když jsem pak šla dál,

po cestě, co někdo by řekl plná plevelu,

já volila jinak- kde to uvidíte- bylinky uprostřed cesty?

A zastavila jsem se nakonec asi proto,

abych si všimla téhle pracovité frajerky...

A dál, jedno jediné místo,

které bych minula, kdybych šla jinudy,

pro někoho obyčejná tráva,

za mě díky za to,

že jsem tenhle nejskvělejší květinový koberec mohla vidět...

A nakonec řeku,

co by někdo jen viděl, že je v ní žalostně málo vody,

já volila místo toho, díky za to, že bylo vidět dno, co ukrývá poklady

a tyhle obrovité kameny, co bych při více vody neměla nikdy šanci vidět...

Slunce svítilo pak až do cíle mé cesty,

a já viděla zase o kousek líp a děkovala i za to,

že jsem nikde nakonec v blátě nezapadla

a i moje čtvrtstoletí staré Toulavky přežily...

Jediný pohled ale nelhal a to, že tentokrát Toulavky nakonec budu muset definitivně vyměnit,

ale zase super příležitost, jak si nadělit za týden dárek z narozeninám,

abych zase mohla našlapovat v suchu,

se sluncem nad hlavou,

abych se mohla toulat

a všechny věci, co mě budou hřát, zároveň i ostře vidět...

Tak tohle byl můj pohled a přání v dnešním dokonalém jarním dni,

kdy oči chtěly vidět jenom to,

co mi pomůže a potěší,

zkrátka ten správný úhel pohledu pro mě...

Vám děkuji za doprovod,

a že jste se mnou viděli všechno,

jako už po tolikáté..

   

Nechtějte vidět to, co chcete,

ale vždycky jenom to, co potřebujete...

❤