Výjimečný přechod Pálavy...

Včerejší volný den byl jako stvořený pro výlet.

Jediný volný den, nadlouho s předpovědí výjimečně slunečného počasí,

všude to nejhezčí jaro...

Výjimečně i pro nás, kdy jsme se potkali všichni doma,

kdy všichni, včetně našich již odrostlejších dětí,

měli chuť na výlet,

neobvyklý, delší, spolu...

Vymysleli jsme zase po delší době výšlap na jedno z nejoblíbenějších míst naší rodinky,

místo, kam chodíme spoustu let,

kam se vracíme pěšky i na kole.

Děti to tady od malinka znají,

přesto sem jsme ochotni jet kdykoliv,
v kteroukoliv dobu

a víme, že nás Pálava a naše Moravské moře nezklamou...

Když jsme ráno vyráželi z Dolních Věstonic, 

slunce nám pomáhalo hned na začátku,

aby vítr, který byl silnější než jindy, nezničil nic z našeho přání si tento den užít.



Cesta vzhůru byla zelenější než zelená
a jaro bylo cítit úplně všude.

Na Dívčích hradech jsme stejně neodolali
 a zase jako vždycky jsme fotili a fotili,

protože tohle místo se prostě nemůže omrzet nikdy,

i když pohledy na Pavlov a jezera,

vidíte z výšky ptačí třeba po sté...

Všechno tady stejně bylo zase jiné než jindy.

I když spousta lidí, přesto jsme našli místo mezi staletými zdmi, kde jsme byli jenom my a vítr.

 Všichni spolu a pak na malý okamžik i jeden pán, pro mě od té doby snad pohádkový dědeček, 

který se nám zjevil na naší cestě pak ještě mockrát...

Poporvé jsme si ho všimla u auta, když zaparkoval vedle nás,

naše pohledy se střetly, "dobrý den" zaznělo současně a já věděla,

že tohle není stařeček, co se jde jen tak projít.

Jeho svižný krok a dlouhá hůl napovídala,

že je prostě jiný...

Zmizel nám v tom nějvětším kopci rychleji než jsme si dokázali všimnout 

a poprvé se nám ukázal až tady,

na Děvičkách plných lidí, ale mezi zdmi, kde krom nás nikdo nebyl,
 přišel až ke mně a do ruky mi vložil tyhle poklady...

Střepů, zdejší pálavské keramiky měl plnou dlaň, mně dal jen tak tyhle dva...

Stačila jsem jen zírat do dlaně a poděkovat od srdce a dědeček byl pryč...

Myslela jsem na něho celou cestu,

když jsem fotila všechny ty výhledy a kopečky,

co nás nahoru a dolů přibližovaly na cestě k Mikulovu...

Myslela jsem na něj, i když jsem míjela Dub šípák,

výjimečný strom, co si ho CHKO Pálava dala i do znaku,

tenhle krasavec, kterého má šanci si všimnout vedle cesty každý, kdo vidí jinak,

všímá si maličkostí a bonusů po cestě...

Jako třeba i téhle krasavice,

která mi pózovala tak,

že jsem se jí mohla i dotknout...

Počkala, až budu mít obrázky jak se patří,
já poděkovala a ona zmizela...

Na Sirotčím hradě jsme si tradičně zavzpomínali na film Třetí skoba pro Kocoura

a potěšili se bílými skalami, co jsou tak typické pro Pálavu...

Čekal nás tady u oběda v trávě ještě jeden bonus,

krom dědečka, který se kolem nás jenom mihl,

ještě tenhle fešák s křídly- Otakárek feniklový...

A pak už vzhůru na Stolovou horu,

na nekonečné vyprahlé stepi, věčně sužující větrem a sluncem,

na místo, kde louky jsou rovnou do nebe

a mraky tady sedí přímo na trávě...

Všude kolem bylo neskutečné množství rozkvetlých hlohů,

kytek a skalniček všemožných barev a všude to vonělo tak,

že ani nejlepší vůně se tomu nemůže vyrovnat...

Krátce po poledni nás čekala poslední klikatá cesta už jen dolů k Mikulovu,

a my jsme naposledy potkali našeho dědečka, který pro nás nepochopitelně ale mířil už zpět.

Zastavili jsme se s ním jen na chvilku, abychom se dozvěděli,

že takto chodí pravidelně a za 66 let má prý natrénováno,

tam a zase zpět přejde celou Pálavu...

Když nám to vyprávěl, já na něj zírala a běhal mi mráz po těle

a když jsem pak přemýšlela nad tím, co nám říkal, tekly mi slzy z očí, ani nevím proč...

Je úžasné, že takoví lidé jsou,

dělají něco pro sebe, i když po x-té,

není to pro ně zbytečnost,

potěšit se tím, co mají blízko,

potěšit se tím, co už viděli mockrát,

užijí si pro někoho obyčejné věci a ke svému pocitu štěstí jim to prostě stačí...

My jsme šli třináct kilometrů jen tam a on to dal i zpět,
 na jeden zátah a nakonec to stihl dřív než my,

protože když nás o tři hodiny později dovezl autobus zpět do Věstonic,

jeho auto už vedle našeho chybělo...
Škoda, že jsem při sobě neměla ani jedno z mých kamenných srdci,
kterých jsem i tady cestou zahlédla kopu,
bude mě mrzet,
že jsem mu je nemohla vtisknout do dlaně zase já,
jako díky za setkání,
za tohle životní poselství, které mě asi nevědomky předal...

Zvláštní pocit, zvláštní člověk

vzpomenu si na něj teď už vždycky, když budu na Pálavě znovu,

nebo když se budu rozmýšlet, 

jestli třeba na jedno místo se vracet nebo nevracet po několikáté.

Vím, že nic není v životě náhoda, vím, že se nic nedá v životě opakovat,

každé místo bude už za minutu jiné než teď,

takže nikdy, nikdy není zbytečné vracet se tam, kde to máte rádi

a byli jste tam třeba stokrát...

A tak tenhle pohled, tohle setkání budu mít napořád v sobě, 

krom toho, že dlouho budu ještě cítit teplo ze skal a vůni mateřídoušky,

vítr, co si pohrával s trávou jako vlasy

a řady nekonečných vinohradů se do vás vryjí tak moc,

že ani nemusíte později zavírat oči

a vidíte tu krásu pořád...

Tohle je a bude pro mě navždycky Pálava,

krása, co ji máme naštěstí nadosah,



kraj o kterém si můžete i zanotovat, kdykoliv na to budete mít chuť,
třeba s CHINASKI...

My máme rádi víno,
milujeme krásné ženy a zpěv.
A na věc jdeme přímo,
v žilách nám proudí moravská krev.

My tady totiž máme
všechno, co na světě máš rád.
A ochutnat ti dáme,
slunce a nekonečný vinohrad.

Tak se tu žije na padesátý rovnoběžce,
v mírném klima našeho podnebí.
Je krásné nemít nikdy dost
a dělat věci jen tak pro radost.

Děkuji, že jste se mnou Pálavu přešli celou,
snad se mi podařilo kousek její výjimečnosti přenést i sem...

❤