Cítit jaro ...

Březnový měsíc utekl jako voda v jarním potoce

a já ještě na jeho konci stihla nasát prní jarní den i v našem údolí,

jen kousek od domu...

Stačí mi deset minut a jsem tam,

daleko od lidí, v tichu mezi poli,
na místě, kde vždycky dobiju baterky, kdykoliv,
celý svůj život...

Šla jsem ještě v době,

kdy venku ještě skoro všechno spalo,

zelená tráva se teprve prodírala tou loňskou

a vítr se hádal se sluncem o svoje místo nad mou hlavou...

Šla jsem cestou, kde moje kroky šly od mala už tisíckrát,

mířím sem vždycky, když potřebuji nasát rychle ticho a klid

a vím s jistotou, že je tady vždycky najdu...

Spousta věcí se i tady změnila,

ale naopak některé zůstaly,

jako tento stařičký včelín hned na začátku,

co tu stráží kraj pole od doby, co si pamatuji...

I když bylo ještě poměrně chladno, tady už se pilně pracovalo...

Už dlouho jsem takto blízko u úlu nestála,

tak jsem se chvilku kochala tím dokonalým hemžením na slunci...

Hned vedle na mě čekaly první fialky,

kterým zatím jejich vůni žádný jarní déšť nezvýraznil.
Bylo skvělé tyhle voňavé krásky zase po roce vidět...

A ještě zase jeden bonus tady, snad dokonce pro mě, zbyl.

Tenhle kousek dokonalé stavby zevnitř úlu,

jakoby jen na mě tady čekal...

Lesní cesta byla lemovaná modrými trsy podléšek,

co z loňského hnědého listí vytvořily dokonalé jarní pohlazení
a já se nad tou něžnou krásou zase podivovovala stejně, jako každý rok...

Obešla jsem si svoji celou nejoblíbenější trasu,
taky kolem hájovny,
co v ní bydlím ve snech už od dětství...

Šla jsem cestou nejznámnější,
abych nasála do sebe začínající jaro,

abych potěšila sebe a přijala fakt, 

že to pravé jaro přišlo letos zase o nějaký čas dřív,

snad i proto, abych si těch nejhezčích dní v roce,

 mohla užít co nejdéle...






Klid a samota jsou nejlepšími přáteli duše...

❤