Nejlepší konec zimy...

Letošní únor byl pro mě ve znamení dlouhého volna.

Měla jsem plánovaně čas na všechno, na co měsíce, snad i roky nebyl čas...

Nemusela jsem vstávat na budík,

mohla jsem dělat cokoliv, co jsem chtěla.

A tak jsem ho i možná sobecky dost věnovala jen a jen sobě

a všemu, co mě těší, naplní energií nadlouho...

Hodně jsem jezdila vlakem, měla jsem čas na setkání s úžasnými kamarádkami,

ale hlavně, jsem mohla zajet zase tam, kde jsem ještě nebyla,

nebo byla už za poslední roky mockrát,

kam jezdím vždycky, když to nejvíc potřebuju,

abych se potěšila a dobila baterie na další mega jízdu životem...

Takže zase po nějaké době,

ocitla jsme se v posledních únorových dnech na jednom ze tří,

 pro mě nejdokonalejších místech, které znám,

na skalách nad Oslavkou...

Studený zimní vítr se přetlačoval o místo se sluncem,

za zády jsem měla milované pokroucené borovice

a uviděla jsem zase obrázek, co bych mohla popsat už i poslepu...

Kaňon Oslavky, kterou na obou stranách chrání masiv skal

a na úplném vršíčku pak zbytky zdí starověkého hradu Levnov

- prostě milovaný Ketkovák...

Slunce osvětlovalo rozeklané zdi,

a dole za splavem starý Vydrův mlýn...

Ruce mi studily,

 ale já se usmívala a byla jsem šťastná, že tu po měsísích zase stojím...

Chtěla jsem vidět ale ještě řeku,

konečně chvilku, kdy bude koryto zase plné 

a voda bude slyšet tak, jako kdysi...

Tak jsem sešla až k ní...

abych taky tu skalní krásu viděla i oproti nebi,

abych uslyšela zase hučící řeku

a stihla i poslední zbytky ledů,

co tu šly jen o pár dní dřív...

Abych prošla starou cestou nad řekou

a mávla s místu,

mých pravidelných konců školních prázdnin ...

Abych došla do místa, 

které jsem fotila už mockrát a pokaždé je dokonalé,

stejně, jako dnes...

Postála jsem na břehu a slíbila, 

že se sem vrátím, možná hned na jaře,

až zase přijde pravý čas,

až budu potřebovat zase pohladit tam hluboko...

Vím, že tady se mi to podaří vždycky 

stejně jako zástupům chatařů,

trampů a všem bláznům, podobným jako já,

co jim k dobrému pocitu stačí pohled na údolí, 

skály, řeku a slunce nad hlavou...

No řekněte,

komu stačí i tak málo,

že jako znamení, že mu všechny sny vyjdou, 

postačí jedno srdce na cestě,

stejně, jako mně...

A kde vy máte to "vaše srdcové místo"?

Radost se neukrývá v okolnostech,

radost je ukryta v každém z nás ...

❤