Ráno pod horami ...

Už několikrát jsem tady psala, že mám to štěstí,

že se můžu několikrát za rok vracet tam,

kde to mám ráda, kde je mi dobře kdykoliv, když sem zajedu...

Takže i uplynulý víkend jsem mohla strávit pod valašskými kopci,

Radhošti na dohled...

Už předpověď počasí slibovala předjarní víkend,

takže nemohlo tady být jinak než skvěle.

Tohle místo, čistá příroda,

ticho a klid a všude kopečky, kam oko dohlédne.

Jezdím sem už čtvrtstoletí,

ale pokaždé tady najdu jiný obraz, něco, co mě zase spolehlivě dostane.

Nejinak tomu bylo i tentokrát.

Dostalo mě ráno...

Vstávala jsem poměrně brzy, kdy slunce ještě bylo nízko,

ale dost vysoko na to, aby předvedlo dokonalé divadlo,

tepla a mrazu, zimy a předjaří...

Ty mrazivé přechody mě dostávaly,

osvícené kopce, mlha pod Radhoštěm,

zbytky sněhu, které odolávaly jen pod nejvyššími vrcholky schované před sluncem...

Slunce si hrálo se stromy a já jen tipovala, kam až jeho paprsky dosáhnou

a bílý koberec rozpustí...

Stála jsem tam zase úplně sama a nechápala jsem,

že zase stačila nenáhoda,

otevřít oči, kouknout se z okna

a místo snídaně a tepla jsem dala na momentální pocit, 

chuť vzít foťák a vyběhnout jen kousek...

S každým cvaknutím foťáku se můj úsměv dělal větší,

až na konci, když už slunce překonalo i ty nejvyšší stromy,

mě tam uvnitř něco hřálo stejně, jako to slunce...

Pro tenhle pocit, pro tohle ráno, pro tyhle obrázky,

jsem sem určitě taky měla jet, tady stát, vím to.

Nic v životě není náhoda,

stejně jako tohle výjimečné ráno,

které jsem zde měla zažít poprvé od dob, co sem jezdíme, právě teď,

teď, když jsem to nejvíc potřebovala...

Děkuji za nenáhodu,

za možnost,

za váš další doprovod...

Je načase přestat věřit na náhody,

protože vše co se nám děje, má svůj důvod...

❤