V mrazu ...

Když jsme se dnes kolem poledne vydala na další cestu do ticha,

chtěla jsem vidět první obrázky zimy.

První sníh zmizel už minulý týden stejně rychle, jak napadl,

takže mi bylo jasné, že na rozdíl od loňského posledního listopadu,

budou obrázky bez bílé peřiny...

 

 

Sníh sice nebyl, 

ale cesta byla mrazivá jako v lednu.

Sluníčko se snažilo, ale přesto mráz byl v přesile.

Sešla jsem dnes už úplně jiným lesem, 

který se za jediný rok vlivem sucha a kůrovce změnil k nepoznání,

až do údolí k potoku...

Ještěže sluníčko můj pocit beznaděje z chybějících stromů

a holých planin

 aspoň malinko zachraňovalo...

Snažila jsem se soustředit na jiné věci,

zvláštní obrázky třeba úplně zeleného pole pod lesem,

které očividně bylo hodovým místem divočáků,

naštěstí úplně jindy, než v poledne, když jem tudy šla já...

Přišla jsem až k potoku,

kde na mě čekal obraz za odměnu.

Hra vody, mrazu a slunce,

 co osvěcovalo břeh, změněný mrazivou krustou.

Byl to dokonalý obraz a když jsem tam stála

 a snažila se tenhle první obraz opravdové zimy zachytit,

zapomněla jsem i na zkřehlé ruce a všude zalézající mráz.

Měla jsem radost, že jsem té zimní kráse byla na dosah 

ale hlavně, že ta voda v potoce skoro po půl roce zase teče...

Mrazivý vítr mě provázel celou cestou a já si připadala jako Maruška,

co šla ke Dvanácti měsíčkům v asi podobném mrazivém větru.

Žádný palouk s dvanácti strýčky jsem sice nenašla, takže jahody se nekonaly,

ale pusu plnou trnek jsem si s sebou ještě pořádný kus cesty nesla...

Snad vlivem pohádek, co mě napadaly,

snad tím, že kolem mě byly další a další mrazivé obrazy,

kde ta ledovost mi snad i přes hledáček zalézala pod kůži,

myslela jsem na to, že je před námi dlouhé období zimy,

které možná nebude zase, stejně jako celý letošní rok,

úplně klasické, nebo vlastně kdo ví, jaká nás letos zima čeká...

Když jsem tak šla dál úplně sama ztichlým údolím

a mráz se mi snažil vlézt i do kapes,

přemýšlela jsem i nad tím,

jaké mám štěstí, že se v tom mrazu mám kam vrátit,

kde schovat...

Těšila jsem se, že mě doma čeká určitě teplá vana, hrnek čaje

a jako bonus moje tradiční předadventní Štóla, kterou jsem stihla ještě ráno.

Myslela jsem zároveň i na to, že je spoustu lidí, co takové štěsté nemá,

že každý den venku musí být nekonečný, ať už je zima vlastně jakákoliv,

že spoustu věcí, co bereme zase jako samozřejmost,

je pro někoho luxusem...

A tak když jsem posledním pohledem pohladila mrazivý obraz údolí,

co jsem nechávala zase za sebou,

zase jsem v duchu poděkovala,

za všechno co mám,

i za tuhle mrazivou cestu, díky ní jsem si zase srovnala myšlenky v hlavě,

tak jak to mělo prostě dneska být

a na památku mi ji bude připomínat navždycky pár zmrzkých fotek

tohoto posledního listopadového dne.

Snad se líbila tahle studená cesta i vám

a žačněte tedy ten poslední měsíc letošního roku tak,

abyste byli v pohodě, klidu.

 Užijte si jej aspoň většinu tak,

abyste na ty dny mohli s radostí vzpomínat.

Každé ráno je přece volba jenom na nás, můžeme dny žít, nebo přežít 

a navíc nezapomeňte:

Už zítra začíná zbytek našeho života...

Pohodový adventní čas všem.

❤