pátek 30. listopadu 2018

V mrazu ...

Když jsme se dnes kolem poledne vydala na další cestu do ticha,
chtěla jsem vidět první obrázky zimy.
První sníh zmizel už minulý týden stejně rychle, jak napadl,
takže mi bylo jasné, že na rozdíl od loňského posledního listopadu,
budou obrázky bez bílé peřiny...

 

 

Sníh sice nebyl, 
ale cesta byla mrazivá jako v lednu.
Sluníčko se snažilo, ale přesto mráz byl v přesile.
Sešla jsem dnes už úplně jiným lesem, 
který se za jediný rok vlivem sucha a kůrovce změnil k nepoznání,
až do údolí k potoku...


Ještěže sluníčko můj pocit beznaděje z chybějících stromů
a holých planin
 aspoň malinko zachraňovalo...



Snažila jsem se soustředit na jiné věci,
zvláštní obrázky třeba úplně zeleného pole pod lesem,
které očividně bylo hodovým místem divočáků,
naštěstí úplně jindy, než v poledne, když jem tudy šla já...



Přišla jsem až k potoku,
kde na mě čekal obraz za odměnu.
Hra vody, mrazu a slunce,
 co osvěcovalo břeh, změněný mrazivou krustou.



Byl to dokonalý obraz a když jsem tam stála
 a snažila se tenhle první obraz opravdové zimy zachytit,
zapomněla jsem i na zkřehlé ruce a všude zalézající mráz.
Měla jsem radost, že jsem té zimní kráse byla na dosah 
ale hlavně, že ta voda v potoce skoro po půl roce zase teče...




Mrazivý vítr mě provázel celou cestou a já si připadala jako Maruška,
co šla ke Dvanácti měsíčkům v asi podobném mrazivém větru.
Žádný palouk s dvanácti strýčky jsem sice nenašla, takže jahody se nekonaly,
ale pusu plnou trnek jsem si s sebou ještě pořádný kus cesty nesla...



Snad vlivem pohádek, co mě napadaly,
snad tím, že kolem mě byly další a další mrazivé obrazy,
kde ta ledovost mi snad i přes hledáček zalézala pod kůži,
myslela jsem na to, že je před námi dlouhé období zimy,
které možná nebude zase, stejně jako celý letošní rok,
úplně klasické, nebo vlastně kdo ví, jaká nás letos zima čeká...



Když jsem tak šla dál úplně sama ztichlým údolím
a mráz se mi snažil vlézt i do kapes,
přemýšlela jsem i nad tím,
jaké mám štěstí, že se v tom mrazu mám kam vrátit,
kde schovat...
Těšila jsem se, že mě doma čeká určitě teplá vana, hrnek čaje
a jako bonus moje tradiční předadventní Štóla, kterou jsem stihla ještě ráno.



Myslela jsem zároveň i na to, že je spoustu lidí, co takové štěsté nemá,
že každý den venku musí být nekonečný, ať už je zima vlastně jakákoliv,
že spoustu věcí, co bereme zase jako samozřejmost,
je pro někoho luxusem...



A tak když jsem posledním pohledem pohladila mrazivý obraz údolí,
co jsem nechávala zase za sebou,



zase jsem v duchu poděkovala,
za všechno co mám,
i za tuhle mrazivou cestu, díky ní jsem si zase srovnala myšlenky v hlavě,
tak jak to mělo prostě dneska být
a na památku mi ji bude připomínat navždycky pár zmrzkých fotek
tohoto posledního listopadového dne.


Snad se líbila tahle studená cesta i vám
a žačněte tedy ten poslední měsíc letošního roku tak,
abyste byli v pohodě, klidu.
 Užijte si jej aspoň většinu tak,
abyste na ty dny mohli s radostí vzpomínat.
Každé ráno je přece volba jenom na nás, můžeme dny žít, nebo přežít 
a navíc nezapomeňte:

Už zítra začíná zbytek našeho života...

Pohodový adventní čas všem.




sobota 24. listopadu 2018

Rozmazané dny ...

Poslední dny mi chybělo slunce.
Vím, že se letos snažilo víc, než kdo si z nás pamatuje,
ale tenhle skokový nástup podzimu, zimy,
byl na mě možná bleskový až moc...



Ale protože se už nějaký čas snažím, 
na každém dni si najít aspoň jednu pozitivní věc nebo chvilku,
tak jsem i v jednom, asi nejponurejším dni, zašla kouknout na mlhu.
Jen na skok, na pár chvil, zažít ticho a hru mlhy,
co všechno barevné změnila na tmavou, černošedou záclonu...


Doufala jsem zároveň, že mě nějak zase změní náladu čerstvý vzduch
a třeba i zdánlivě smutný obraz za oknem...



Když jsem tak šla ztichlou ulicí k lesu,
nikde nikdo, jen já a šustění padajících kapek,
přemýšlela jsem zase nad tím,
 že pocit "hezky" nebo "škaredě" jsme si vytvořili zase jenom my lidé.


Zase z věčné nespokojenosti,
kdy něco chceme a ono je to jinak,
místo abychom se snažili užít výjimečnost třeba toho jednoho, jedinečného dne,
hledáme negace a viníky, proč nám dobře není.
Že když prší, chceme slunce,
když svítí víc, chceme změnu zase...


Že když nám není dobře, hledáme většinou vinu v ostatních,
nesnažíme se změnit náš pohled na sebe i okolí...
 Věčně hledáme důvod proč nám není dobře,
ale nehledáme způsob, jak se změnit...


A někdy stačí tak málo, jenom chtít,
vidět věci jinak,
být vděční, třeba i za pouhé divadlo tmy a mlhy 
v pošmourném dni...



Vždyť nic není samo sebou,
všechno má svůj důvod a největší pro nás.
Jenom chtít vnímat, změnit svůj pohled a být vděčni-
třeba za znamení na konci rychlé cesty za šedou mlhou...



Já vděčná na konci byla,
zase za úplně obyčejné věci.
Že jsem viděla víc, než jsem si myslela, že vidět lze,
že jsem v tichu padající mlhy srovnala myšlenky a mohla být venku právě v tento den...



I když fotky bohužel nevyšly jako do katalogu,
ale to je zase jen úhel pohledu.
Někdo vidí chyby, někdo obrázky, co zachytily výjimečnost
a já už teď vím, že nakonec o fotky ten den vůbec nešlo...


Přeji nám všem do dalších dní,
ať i v mlze najdeme správnou cestu,
nehledáme důvody, ale způsoby, aby nám bylo dobře.
A ono bude, stačí si přát a věřit...

Díky za doprovod

Život je někdy zamlžený, ale stojí za to věřit, že zase vyjde slunce ...



sobota 17. listopadu 2018

Poslední šustění ...

Už jsem to potřebovala, poslední dny pořád lítám někde v povětří,
to jako doslova 
a unikly mi dny, kdy podzim asi vjíždí do poslední cílové rovinky...


Tak jsem možná letos na poslední chvíli, 
poprosila slunce, aby počkalo na můj volný den
a zase obula toulavky, abych slunečný podzim ještě stihla.
Dvě hodiny jsem dneska věnovala tichu 
a poslednímu letošnímu šustění listí na cestě...


Takže kdo jste to nestihli,
nebo se vám slunce schovalo,
nebo jen máte daleko takové šustící lesy,
tak pojďte zase se mnou a tu poslední podzimní krásu zkuste nadlouho nasát spolu se mnou...



Cestou z kopce stoletou lesní cestou,
kde kdysi jezdily kočáry 
a dneska těžká technika, 
co odváží poslední zbytky pichláků, co jich i tady žalostně málo zbylo
a teď tu chodí blázni jako já, co dole u řeky dobíjí baterky...


Prošla jsem se a nasávala do sebe poslední zbytky slunečních paprsků,
co se pomalu vzdávají prvním mrazíkům.
Postála jsem na té nejlepší vyhlídce nad řekou
a měla údolí jako na dlani...




A dole už první bílá deka zakryla louky na březích řeky,
kam slunce už nenašlo cestu...




A taky vykouzlila první pichlavé krystalky na mostě,
který tu nově stojí pro všechny blázny,
co mají tohle údolí rádi,
ale brodit v zimě se jim vážně už nechce...




A protože odpoledního času je nějak míň a slunce už se chystalo spát,
museli jsme zpáteční cestu do kopce vzít trochu rychleji...





Sluníčko pomohlo a zmrzlé ruce zase mohly mačkat spoušť,
takže pár obrázků jsem si přece jen stihla odnést,
dokonalý obraz listí, co v lese vykouzlilo ten nejhezčí rezavý koberec, co znám...




A na konci se sluníčko naposledy opřelo do stoletých dubů,
aby určitě jejich krása letos naposled vynikla...



Stihli jsme to přesně,
napadlo mě zase v cíli,
při pohledu na první bílou záclonu na zemi i tady ...



Takže už stačilo jen se usmát a tradičně poděkovat,
za nápad, za možnost tady být a poslední letošní šustění ve slunci, si dokonale užít...


Snad se vám líbilo jako mně,
snad nelitujete, že jste šli
a kdo ví, jestli příště už nám nebudou boty klouzat po pocukrované cestě...


Podzim je druhé jaro,
kdy se každý list stává na chvíli květem ...