neděle 30. září 2018

Alej u koní ...


Před pár dny jsem dostala nápad,
že bych ráda získala pár obrázků dalších symbolů podzimu-
což pro mě jsou jablka...


Letos jich jsou u nás všude plné stromy,
mám pocit, že rodí všechny stromy nějak víc než kdy jindy.
Jen nevím, jestli to není jen poslední záchvěv,
takové sucho a stromy byly letos obsypané až k zemi....



Sice máme na zahradě jabloní dost,
ale nebyla bych to já, abych si nevymyslela něco míň jednoduchého.
Tak jsem v jednom hodně mrazivém ránu šlapala směrem k jabloňové aleji...



Tahle alej je kolem silnice, kde už moc aut nejezdí.
Jablka červená i žlutá se válejí na cestě, i v poli.
Stromy stařičké desítky let,
ale jablky jsou úplně obsypané...




Dalším bonusem je tady navíc výběh koní,
který s jabloněmi přímo sousedí.




Takže v tom mrazivém dni mi krásní hnědáci dělali společnost
a za podané jablko dokonce ochotně přestali přezkoumávat můj batoh ...




Když jsem tam tak stála a sbírala z příkopů jablka velká i jako dlaň,
myslela jsem na ta dokonalá jablka, co je denně vidím v obchodním centru.
Naleštěná, jedno jako druhé,
dokonalost za astronomickou cenu...



A přitom by stačilo tak málo...  
Zajít občas k nějaké stařičké jabloni
a občas sebrat to jablko, co možná není dokonalé,
ale určitě není minimálně přechemizované.


Sebrat jablko jen tak, když máte zrovna chuť,
navíc můžeme přitom zavzpomínat na dobu,
kdy všechna jablka, aspoň ta nejhezčí, byla většinou sesbíraná.
Protože čerstvé jablko, nebo mošt a chuť křížal byla dobrota, 
výjimečná jen pro tuhle podzimní dobu,
co jsme si na ni vždycky s vděčností museli dlouhý rok počkat...


Tak jsem tam ukusovala z jednoho jablka jako pro Sněhurku,
smála se na hnědé krasavce, co jim jablka chutnala jako mně
a vzpomínala taky...
A i když mi ruce mrzly,
slunce a obsypaná stařičká krása mi zase rozsvítila den a já byla vděčná,
za nápad s chutí jablek v jednom mrazivém podzimním ránu...


Jsem jako jablko, zvnějšku mě každý pozná,
ale vnitřek můžete jen tušit ...



úterý 25. září 2018

Vítej, podzime ...

Tak už definitivně přišel,
se zpožděním, ale v celé své síle...
Všichni jsme na něj čekali, až se konečně ochladí


 a když si tolik lidí přeje...
Tak nám to zase předvedl,
jako mávnutím kouzelnou hůlkou, 
z léta rovnou do rukavic...



Navzdory pár stupňů na teploměru,
vydala jsem se do polí,
kouknout se, jak to podzimu letos sluší na premiéře...


Slunce pomohlo a vymalovalo nejlepší obraz,
který jsem si jen mohla představit...


Spadané listí a zbytky švestek,
co už nikdo nechce sbírat...


A pak už do lesa, mezi nekonečné lány,
kde podzimní paleta nejlíp vynikne...



Udělala jsem si v mrazivém větru okružní cestu v polích 
a byla to neskutečná podívaná...




Kopce mraků, jako nejlepší prachové peřiny, se valily po obloze neskutečnou rychlostí,
jako by někde měly být na čas...



A v kontrastu nekonečné hnědé lány
a v pozadí lesy, co vlivem sucha jsou letos hnědé víc, než by se hodilo...




Ale když sluníčko pomůže,
tak i chmury z úplně suchého koryta našeho potoka
a uschlé zástupy smrkových krasavců,
se rozplynou...


Kdo ví, jaké budou podzimní dny,
které začaly stejně neobvykle, tak, jako bylo celé léto.

O nás lidi nemám strach, my maximálně budeme zase jen nespokojení,
ale jen aby příroda tyhle extrémy zvládla,
protože na té záleží nejvíc, 
kéž bychom si to aspoň trochu uvědomovali a vážili si toho,
co máme, zatím...


Tak užívejte i těchto podzimních dní,
kdo ví, jaké budou třeba za rok...


Podzim je druhé jaro, kdy se každý list stává květem...



pátek 21. září 2018

Třebíč sluncem zalitá ...

Další z mých výletů vlakem byl zase vymyšlený dopředu.
Vybrala jsem si jeden z posledních nejzářivějších zářijových dní,
abych viděla Třebíč zase jinak...


Prošla jsem tam, kde už jsem šla vícekrát,
ale kde mě to nutí vždycky zpomalit ...
Je libo ranní kávičku?


Viděla jsem dál obrázky, co mě nikdy nepřestanou fascinovat-
bazilika Sv. Prokopa je prostě skvost a unikát.


Kdo by dneska dokázal vytvořit třeba tenhle portál z kamenného závoje?


Zdejší bylinková zahrádka nemůže také zklamat nikdy...




Dalším mým cílem byl židovský hřbitov nad městem...
Území ticha a minulosti, uzavřený svět, když vstoupíte, 
jako by okolí zmizelo, svět venku ztichl...



Zvláštní místo, zvláštní, pro mě nepopsatelný pocit, 
upřímně, bylo dobře, že svítilo slunce,
za jiného počasí bych tam asi nešla...





Nekonečné řady,
minulost, co zarůstá...


Zvláštně osvícené kameny, co jako tišší svědci odolávají staletí...


Jediná kvetoucí kytka- živé, mezi neživým,
víra v nekonečno...


A nakonec poselství z nebe?


Ten pocit zvláštního ticha tam někde uvnitř,
co jsem měla, si budu pamatovat nadlouho...



A pak asi po nejkrásnější cestě, co je vyhlídkou na ty nejhezčí střechy,
se sluncem pálící do tváře, jsem scházela mezi uličky, kde se zastavil čas...




Tyto malinké domečky a život teď i ten kdysi jsou unikátem...



Nechtěla jsem přemýšlet příliš nad minulostí černou
a osudy lidí, co měli život těžší víc,
než si kdo z nás dokáže představit.




Chtěla jsem si zapamatovat jen pohled na jedinečné stavby,
dokonalé kamenné dláždění,
 malinká okýnka a barevné fasády ve sluncem zalitém dni...




Chtěla jsem si uchovat jedinečnost těchto uliček
a maličkostí, co se mi ukazovaly před očima...
Tak jako už mockrát,


ale taky i jinak, výjimečně, pro mě i pro všechny, co vidí a vnímají....jako znamení...
Díky za ně, zase...



A pak už jen maličkost na památku,
abych nezapomněla na tento den,
na tohle místo,
na jedinečnou Třebíč v jednom výjimečném prosluněném zářijovém dni...



Všem vám moc děkuji, že jste vydrželi se mnou jít zase až dokonce.


Vzpomínky jsou jako ptáci,
nikdo je nevolá, ale přesto se vrací ...