Alej u koní ...

Před pár dny jsem dostala nápad,

že bych ráda získala pár obrázků dalších symbolů podzimu-

což pro mě jsou jablka...

Letos jich jsou u nás všude plné stromy,

mám pocit, že rodí všechny stromy nějak víc než kdy jindy.

Jen nevím, jestli to není jen poslední záchvěv,

takové sucho a stromy byly letos obsypané až k zemi....

Sice máme na zahradě jabloní dost,

ale nebyla bych to já, abych si nevymyslela něco míň jednoduchého.

Tak jsem v jednom hodně mrazivém ránu šlapala směrem k jabloňové aleji...

Tahle alej je kolem silnice, kde už moc aut nejezdí.

Jablka červená i žlutá se válejí na cestě, i v poli.

Stromy stařičké desítky let,

ale jablky jsou úplně obsypané...

Dalším bonusem je tady navíc výběh koní,

který s jabloněmi přímo sousedí.

Takže v tom mrazivém dni mi krásní hnědáci dělali společnost

a za podané jablko dokonce ochotně přestali přezkoumávat můj batoh ...

Když jsem tam tak stála a sbírala z příkopů jablka velká i jako dlaň,

myslela jsem na ta dokonalá jablka, co je denně vidím v obchodním centru.

Naleštěná, jedno jako druhé,

dokonalost za astronomickou cenu...

A přitom by stačilo tak málo...  

Zajít občas k nějaké stařičké jabloni

a občas sebrat to jablko, co možná není dokonalé,

ale určitě není minimálně přechemizované.

Sebrat jablko jen tak, když máte zrovna chuť,

navíc můžeme přitom zavzpomínat na dobu,

kdy všechna jablka, aspoň ta nejhezčí, byla většinou sesbíraná.

Protože čerstvé jablko, nebo mošt a chuť křížal byla dobrota, 

výjimečná jen pro tuhle podzimní dobu,

co jsme si na ni vždycky s vděčností museli dlouhý rok počkat...

Tak jsem tam ukusovala z jednoho jablka jako pro Sněhurku,

smála se na hnědé krasavce, co jim jablka chutnala jako mně

a vzpomínala taky...

A i když mi ruce mrzly,

slunce a obsypaná stařičká krása mi zase rozsvítila den a já byla vděčná,

za nápad s chutí jablek v jednom mrazivém podzimním ránu...

Jsem jako jablko, zvnějšku mě každý pozná,

ale vnitřek můžete jen tušit ...

❤