Třebíč sluncem zalitá ...

Další z mých výletů vlakem byl zase vymyšlený dopředu.

Vybrala jsem si jeden z posledních nejzářivějších zářijových dní,

abych viděla Třebíč zase jinak...

Prošla jsem tam, kde už jsem šla vícekrát,

ale kde mě to nutí vždycky zpomalit ...

Je libo ranní kávičku?

Viděla jsem dál obrázky, co mě nikdy nepřestanou fascinovat-

bazilika Sv. Prokopa je prostě skvost a unikát.

Kdo by dneska dokázal vytvořit třeba tenhle portál z kamenného závoje?

Zdejší bylinková zahrádka nemůže také zklamat nikdy...

Dalším mým cílem byl židovský hřbitov nad městem...

Území ticha a minulosti, uzavřený svět, když vstoupíte, 

jako by okolí zmizelo, svět venku ztichl...

Zvláštní místo, zvláštní, pro mě nepopsatelný pocit, 

upřímně, bylo dobře, že svítilo slunce,

za jiného počasí bych tam asi nešla...

Nekonečné řady,

minulost, co zarůstá...

Zvláštně osvícené kameny, co jako tišší svědci odolávají staletí...

Jediná kvetoucí kytka- živé, mezi neživým,

víra v nekonečno...

A nakonec poselství z nebe?

Ten pocit zvláštního ticha tam někde uvnitř,

co jsem měla, si budu pamatovat nadlouho...

A pak asi po nejkrásnější cestě, co je vyhlídkou na ty nejhezčí střechy,

se sluncem pálící do tváře, jsem scházela mezi uličky, kde se zastavil čas...

Tyto malinké domečky a život teď i ten kdysi jsou unikátem...

Nechtěla jsem přemýšlet příliš nad minulostí černou

a osudy lidí, co měli život těžší víc,

než si kdo z nás dokáže představit.

Chtěla jsem si zapamatovat jen pohled na jedinečné stavby,

dokonalé kamenné dláždění,

 malinká okýnka a barevné fasády ve sluncem zalitém dni...

Chtěla jsem si uchovat jedinečnost těchto uliček

a maličkostí, co se mi ukazovaly před očima...

Tak jako už mockrát,

ale taky i jinak, výjimečně, pro mě i pro všechny, co vidí a vnímají....jako znamení...

Díky za ně, zase...

A pak už jen maličkost na památku,

abych nezapomněla na tento den,

na tohle místo,

na jedinečnou Třebíč v jednom výjimečném prosluněném zářijovém dni...

Všem vám moc děkuji, že jste vydrželi se mnou jít zase až dokonce.

Vzpomínky jsou jako ptáci,

nikdo je nevolá, ale přesto se vrací ...

❤