V den hledání pokladů ...

Dneska na Velký pátek,

jsem zase nazula toulavé boty a utekla do ticha.

Šla jsem hledat pro sebe poklad, který se prý dneska může objevit...

A já ho našla a ne jeden...

Nebyl nikde hluboko, naopak jsem si musela pro něj vylézt dost vysoko.

Kolem skal, až tam, kde se vršky stařičkých borovic dotýkají mraků...

  

Přijela jsem si pro tenhle pohled...

Pro mě poklad... jedinečný, který je jen tady,

na skalách nad Dalešickou přehradou...

A tak jsem tam stála a vnímala jen jedinečnost tohoto místa,

co vybrali i trampi od Jihlavky, jako poslední vyhlídku pro svoje kamarády, 

co tahle místa milovali...

Najednou se v tomto ještě dost studeném dni objevila zázrakem tahle loď,

co byla snad konečně příslibem toho pravého jara i tady...

A pak jsem přes suť rozeklaných skal sešla až k vodnímu zrcadlu,

kde čekal poklad další-

malé loďky, co čekají na svoji příležitost celou dlouhou letošní zimu...

A pak už zbývalo jen vystoupat zase vysoko nad hladinu až do cíle...

Protože pokladů není nikdy dost,

zajeli jsme ještě na jedno místo, co je pokladem-Wilsonovu skálu,

nejvyšší místo nad přehradou...

Dokonalé místo tak blízko od nás

a já si musela počkat přes čtyřicet let,

než tady budu stát... a budu cítit nekonečno...

Škoda jen, že sluníčko chybělo,

ale přesto celé tohle výletní odpoledne si budu pamatovat nadlouho jako výjimečné,

 plné nalezených pokladů- pohledů na milovanou vodu,

 skály a stařičké stromy vysoko nad hladinou...

Snad i vy nějaký schovaný poklad brzy pro sebe najdete

a když ne dneska nebo v tyto svátky,

tak určitě je šance kdykoliv jen budete chtít,

stačí se jen dívat a pokladem pak může pro každého být i ten nejobyčejnější pohled...

Pokud otevřeme svoje oči, spatříme jedinečnost každého místa a svátečnost každého okamžiku...

❤

Zapomenutá buchta ...

Když jsem před časem přemýšlela,

jakou sobotní buchtu zase vytvořím,

sáhla jsem do svého letitého Receptářského deníku

a zavzpomínala si.

Že už podle něj peču přes dvacet let ve své domácnosti

a spoustu receptů jsem si opisovala v době,

kdy jsem se začínala motat v kuchyni,

už to je víc než třicet let...

A jak jsem tak četla recepty z minulého století,

představovala si, kdy jsem kterou zkoušela naposledy...

Mám pocit, že snad jsou i módní buchty spojené s určitou dobou,

které se předávaly z rodiny do rodiny 

a pekl je pak kde kdo...

Třeba Šlehačkovou roládu, buchtu z Margot čokolády, Kefírovou buchtu,

no a mezi těmito letitými poklady

na mě vykoukla Limonádová buchta...

Buchta, co díky jednoduché přípravě byla u nás taky roky stálicí

a ve své době i v mnoha jiných domácnostech...

Tak jsem si zavpomínala na školní roky

a pustila se do ní...

Limonádovka

jednoduchá buchtička stejně jako písnička:

3 vejce, 30 dkg moučky, 8 lžic oleje, 45 dkg plohrubé mouky,1 prášek do pečiva

a nakonec jedna limonáda...

No a právě ta limonáda byla jediný problém-

musela jsem zavzpomínat a popřemýšlet,

kolik že ml. ta žlutá bublinková limonáda měla obsah...

Tipla jsem to na 300ml- a já vyměnila "žlutý poklad" za Fantu.

Toť vše, vyšlehat a upéct na 180st, asi 25 minut...

Nahoru připravíme ještě polevu:

8 lžic másla, 20 dkg moučky, 3 lžíce rumu, 3 lžíce kakaa

Nalijeme ještě na teplou buchtu

No a pak už můžeme jen u kafíčka vzpomínat na časy dávno minulé...

A co vy a letité recepty, zkusili jste poslední dobou nějaký zapomenutý?

Nikdy není tak špatně, aby to čokoláda nemohla vylepšit...

❤

První jarní ...

To jako vážně?

Takhle vypadá jaro? Divím se jako všichni letos...

Dnes odpoledne to mělo začít...

Ale člověk míní a příroda mění,

jako poslední dobou spoustu věcí...

Tak jsem dnes zašla v rychlosti a v mrazu,

 zaznamenat tenhle letošní zvláštní jarní den...

Vždyť slunce, teplo, zelené stráně, takový je obraz, co známe léta,

ale tenhle mrazivý, má taky něco do sebe...

Je výjimečný,

je letošní, je jiný, je zajímavý,

jen se dobře dívat...

A tak si to užijme, tuhle výjimečnost,

kdy se to jarní pere o své místo se zimou,

která se nechce letos tak lehce vzdát...

Ale ono to přijde,

určitě, jen trochu později,

kdy nás místo mrazu, bude do tváře slunce hladit,

kdy šedivou vystřídají barevné obrazy kolem...

Ale do té doby, buďme vděčni za to,

že je každý den jiný,

možná ne úplně podle našich představ,

ale je neopakovatelný...

Všímejme si malých zázraků všedního dne,velké zázraky pak uvidíme snadněji...

❤

Proti proudu ...

Můj poslední výlet byl zase k vodě...

Zase k řece, zase stezkou, kde jsem šla už mockrát,

kde až bude teplo, bude spousta lidí,

co se prohánějí na kolech a bruslích...

Tentokrát jsme tam byli skoro sami,

šli jsme proti proudu, já pořád ještě tempem šnečím...

Proti proudu řeky a vypadalo to, 

že i proti proudu času a ročního období...

Vyhlíželi jsme jaro,

aspoň malý náznak tepla, slunečnějších dní,

ale všechno spalo...

Jen v řece jediný náznak zelené, svěží,

malý kousek trávy, co odolává počasí a mrazivé vodě...

Ani ptáci neměli chuť vzdorovat předpovědím,

všude bylo ticho,

ale jednoho krasavce jsem nakonec stejně zase ulovila...

I když nebylo zrovna jarně a mrazivý vítr místy štípal do tváře,

stejně tam bylo krásně...

Proud řeky, co teče bez ohledu na počasí,

každou sekundou mění obraz v jiný,

takový, co se nikdy nevrátí...

Snad příště mi pomůže i sluníčko

a obrázky budou veselejší a jaru blíž ...

Příroda je proti nám ve výhodě, může existovat i bez nás ...

❤

Dárek, co nečekáš ...

V nedávné době, kdy jsem byla na tom zdravotně dost mizerně

a svoje skoro prázdné "baterie" jsem se snažila dobíjet pouze knížkami 

a stálou dávkou čtení na blozích,

těšila se z výletů ostatních, o kterých já jen snila,

obdivovala co všechno spoustu z vás umí vytvořit vlastníma rukama,

že někdo dokáže využít čas, který máme všichni stejný, snad na 200%...

A v tento čas, se na mě usmál jeden dokonalý mazel,

co nejde koupit nikde, co je jen jeden na světě...

Život mu vdechla šikovná Zdenička 

Už odmala miluju medvědy, ne panenky, ale tyhle měkké kámoše,

co vás přinutí se pousmát, jen když se jim kouknete do očí...

Když jsem u Zdeničky uviděla tohoto krasavce, 

první co mě napadlo, moct ho tak pohladit...

A pak, pár dní na to, sedím tady doma
a před sebou mám balíček, co překonal půl republiky...

A v něm...



Nevěřím...
Tenhle hebký krasavec, co je jediný, je jediný na světě, je můj...



Zdeniččiny ruce ho vyrobily pro mě,
jenom tak...aby potěšil...
Přiměl mě se smát i přes slzy,
co mi tekly, když jsem ten balíček rozbalovala
 a četla milá slova o dárku, který byl poslaný jen tak...
Pro radost, mou, úplně cizí ženské,
abych se usmála a mohla pohladit můj sen...

A protože, jak píše Zdenička, cestuje se vždycky líp s někým, 

přidala ještě parťáky, co navždycky budou se mnou taky...



Víla, co mi moje zdraví pohlídá,

Další anděl do sbírky



a malý Brumla, co chtěl prý taky ke mně...



Budou mi připomínat navždycky,
že mi všichni pomohli překonat jedno dost těžké období.
Ale hlavně díky tomuto balíčku jsem si jistá,
že spousta skvělých lidiček, se srdcem na dlani chodí po tomhle světě
a já mám štěstí, že mi jistě nenáhodně protli cestu...

Že je ještě dost těch, co udělají něco jen tak,
jen aby obyčejně potěšili, někoho a věřím, že vlastně i sebe...
Protože nejlepší dárek je stejně ten, co někomu od srdce darujete,
potěší dvakrát,
toho, kdo ho daruje a ten, kdo ho přijímá,
přesně jako ten, co ke mně přiletěl dnes ...



Zdeničko milá, děkuji, děkuji, děkuji
a stejně je to málo...
Snad ucítíš aspoň závan z velké radosti,
co teď díky tobě mám...
A vzpomenu si teď vždycky, když budu brát do rukou i svoje klíče,
kde mě tvůj anděl, spolu s tím mým ode dneška stráží...




Nesmírně si vážím všech,
díky nimž se na mé tváři objeví úsměv ...

❤