Propršená Vysočina ...

Tak jsme se zase jednou netrefili a vybrali víkend,

který byl na počasí lepší než ten nejlepší aprílový...

 Po pár měsících jsme se zase vrátili,

tam, kde je to roky naše srdcovka, tam, kde se čas i život zpomalí...

Naštěstí umím chodit i mezi kapkami deště, 

takže jsem si i pár té čisté voňavé krásy dovezla i s sebou ve foťáku...

I když jsem šla cestou, co už po těch letech znám skoro zpaměti,

pořád bylo co obdivovat, nad čím žasnout a děkovat,

že ještě taková místa jsou...

Tak třeba lesní školka ze samých jedliček...

No není to krása?

 A ta vůně, když rozemnete tu zelenou pichlavou krásu mezi prsty.
Za mě objevený nejlepší parfém na světě...

Mysleli jsme, že budeme mít plné koše hříbků, ale už je na ně asi zima

a tak jsem fotila skoro samé krasavce pro veverky...

Moje cesta musela končit jasně u rybníka, protože les, skály a voda, to je moje...

Místy jsem si připadala jako v tajze- močály, břízy a padající listí do vody...

Krása i když mi lilo za krk.

Tyhle obrázky mi prostě za to stály...

Ten vítr a popadané větve a stromy z neděle jsem ale raději nefotila.

Je to obraz, co chci vymazat, takovou si Vysočinu pamatovat raději nechci.

I když je to možná ale jen další upozornění na to, že ne všechno člověk dokáže naplánovat.

Jsou pořád věci, které se dějí nezávisle na vůli nás lidí a je dobře s tím počítat...

Proto si nezbývá než přát, aby nás dál čekaly už jen samé hezké dny,

bez velkých výkyvů, ať už počasí nebo čehokoliv, co nás může v životě překvapit...

Příroda není naše dědictví po předcích, ale naše půjčka od potomků ...

❤