Prázdniny smyl déšť...

Jako by se to počasí domluvilo,

nebo i slunce má možná kalendář...

Při pohledu z okna dnes ráno si tohle musel říct snad každý,

myslím tentokrát všude, napříč tou naší zemičkou...

Hned od rána jsem poslouchala pro mě tu nejlepší hudbu na světě-

když kapky deště padají na okno

a vyťukávají jedinečnou melodii,

kterou nikde nejde zkopírovat ani znovu stejně pustit...

Je to vlastně zázrak, 

když tahle melodie se mění jen podle intenzity padajících vodních perel...

A i když déšť neustával ani navečer, musela jsem mu jít ven naproti.

Cestou jsem zjistila, že podzim už je létu v patách víc, 

než jsem si dokázala všimnout...

V mém milovaném lese se i díky tomu,

že dešťové kapky u nás letos léto téměř nenarušily,

 byl k mému údivu až moc podobný pravému podzimu...

Spousta listí změnila svoji zelenou a žlutá barva byla všude...

A tak jsem šla, v tichu jen s kulisou kapek bubnujících do listů kolem a nad hlavou,

nikde nikdo,

jen veverku jsem zahlídla jak se mihla za smrkem tak rychle,

že jsem ji vyfotila jen do své paměti,

ale večeři a zásoby mi stejně ukázala...

Byla to paráda, jít zase sama a nemyslet na nic...

Jen s okem na hledáčku myslet na to, 

abych tuhle dešťovou krásu dokázala aspoň částečně přenést do mého vínového parťáka,

pro tenhle okamžik a vlastně napořád...

Navíc jsem moc po týdnu zase tuhle svoji venkovní terapii potřebovala

a podařilo se...

A i když se dnešní den mohl zdát smutný i tím,

 že třeba bezstarostnost prázdninových dní skončila,

tak i přesto věřím, že i v těch dalších zářijových dnech přijdou dny,

co budou zase sluncem zalité a bude stát za to, si je zase zapamatovat...

❤