Vstříc slunečnému ránu...

Byl plán na dnešní den...

Slunce jsem si objednala, i když cestou do údolí to bylo spíš jako v únoru,

ale zpět už slunce konečně hřálo a já se dobíjela jako sluneční elektrárna ...

Vybrala jsem si cestu, po které bych za ty roky, kolikrát jsem už po ní šla, 

mohla klidně i poslepu jít,

ale byla by to určitě škoda...

 Pokaždé je obraz cesty vlastně jiný,

stejně jako dnes,

kdy kolem mě bylo jenom ticho a desítky ptáků, kteří se po zimě rozezpívávaly,

snad i kvůli mně...

Není hezčích písniček, než těch v údolí,

kde doprovod dělá jen šumění větví ve větru a bublající splavy na potoce,

který si hledá svoji starou cestu po dlouhé zimně...

 

Úžasný koncert přírody, který mě nikdy v životě neomrzí,

pokaždé jiný,

pokaždé skvělý,

přesně jako dneska...

Takže díky za každé takové ráno,

které sice už nikdy nebude takové,

ale může být příště vlastně i ještě lepší,

minimálně víc rozkvetlejší...