Na kole, na kole ....

      Dnes jsem si tuhle historickou větu připomněla asi stokrát...

Ten obraz schvácené maminky Vaška, v kultovním filmu o prázdninách, 

ze kterých přecházel zrak

a hlavně dokonale naplánovanou cestu na kole.

A nám nakonec ten zrak přecházel taky...

Nám šlo jenom o běžnou vyjíždku s rodinou a přáteli,

ale schvácení jsme dojeli všichni kompletně,

nejen já, mamina...

Na začátku bylo všechno v pohodě,

Pomaloučku, polehoučku, kopečky mírné a krátké...

Úsměvy, klídek, pohoda...

První komplikace nastala při vybraném místě na oběd-

krásné místo uprostřed lesů, kde ovšem cyklistů bylo jako na Tour de France...

ale vrchní divní a jen dva, tudíž jsme byli vážně v přesile...

Když jsme po půl hodině nedostali ani limču,

jeli jsme dál, mimo plán a rovinatou trasu ...

Pojedli jsme sice o kus dál ve městě,

ovšem mimo plán byly hlavně ty kopce, kterými jsme se vraceli domů, 

za kteté by se nemusely stydět ani Tatry...

Naštěstí alespoň nám dospělým úsměv vydržel i tam, 

kde už i naše velké děti protestovaly proti všemu a všem -

kopcům, muchám, větru, spoceným zádům i otlačenému zadku...

Nakonec to ale nevzdal nikdo z nás,

do cíle jsme dojeli všichni...

Schvácení, s nohama jako po zmlácení basebalovou tyčí

a zadkem zhmožděným hůř než po porodu...

Ale stálo to za to, 

ten pocit, že jsme den strávili všichni společně

a udělali něco pro zdraví,

i když ted moc zdravě ani nechodíme :-)...

Těch bratru 37km v kopcích je vážně znát...

Hodil by se ted domek v přízemí,

ale bohužel...

Tak jen doufám, že zítra nebudu z našeho čtvrtého patra muset sjíždět po zábradlí...

Vyhlídka nad řekou ...

Dnešní téměř letní den...

Ideální počasí na výlet někde v tichu, kde se slunce bude zrcadlit...

Kde jinde, než na vodní hladině a pěkně shora...

Zajeli jsme kousek od nás na skalní vyhlídku nad řekou Jihlavou...

Bylo tam tak krásně, že jsme jen seděli a hodinu na jednom místě zírali...

A kdyby se náš táta při dokončení loďky z kůry nešmikl,

seděli bychom tam snad až do tmy...

 

A tak protože v nejlepším je dobré skončit,

tak jsme odcházeli se sluncem v zádech

a s tím, že se tam snad ještě na podzim podíváme,

minimálně proto, abychom tu loďku pustili po vodě, tak jako kdysi ...

Večerní šípkování ...

Když se tak dívám na většinu mých oblíbených "čtecích " blogů,

tak tyto dny jsou ve znamení červených vitamínů skoro všude...

Já se vydala dneska taky do polí,

jen sama navečer, nasbírat tu rudou krásu na čaj,

ale hlavně jsem měla v hlavě plán, 

jak nechat do bytu vklouznout podzim...

Tak v zapadajícím slunci v zádech jsem se pokochala tichem,

modro-růžovou oblohou a zavzpomínala zase na časy dávno minulé...

Kdy sehnat šípkový keř obsypaný šípky, bylo skoro nemožné,

neb každé dítě školou povinné,

nepovinně-povinně nosilo tašky plné těchto červených plodů každé září do školy.

Přemýšlela jsem, jestli nás k tomu někdo nutil...

Nevím, myslím, že hlavní bylo zasoutěžit si o to, kdo víc vždycky v pondělí donesl...

Ted už to vidím i tak, že to byla i skvělá možnost,

jak nedělní rodinný výlet spojit navíc s něčím smysluplným

a hlavně být celá rodina konečně venku a spolu...

Tak jsem si ten dokonalý nebeský pohled nesla s sebou domů

a vytvořila si padající podzim i u nás na chodbě ...

Tak kdo ještě nemáte tyto podzimní poklady,

zítra se vydejte a ideálně s těmi,

které máte doma...

Protože není nad to, když jakýkoliv zážitek můžete s někým sdílet,

i když to má být i tak obyčejná věc, 

jako třeba pohled na červené keře v zapadajícím slunci,

nebo nebe plné osvětlených mraků... 

Bramborová brigáda ...

Dnes jsme si celá rodina řádně protáhli záda a snad každičkou kost v těle.

Žádná posilovna, ale čerstvý vzduch a vítr ve vlasech...

Díky bráchovi a jeho družstevnímu deputátu,
si tento druh fitness dopřáváme už dvacet let každý podzim-

nekonečné řádky a bezedné pytle...

Zavzpomínali jsme si i na dobu, kdy jsme jezdili se školou kdysi na bramborové brigády.

Kdy jsme celé týdny vybírali pole, kde nebylo vidět konce,

vyhlíželi traktor se sváčou

a pak s ní jen na půl hodinky mohli zalehnout do brázdy...
Kdy za obyčejný chleba s vaječnou pomazánkou jsme dřeli jako draci...

Od té doby se toho změnilo moc,

jen ty řádky končící za obzorem se vůbec nezměnily ;-).  

 

Nakonec to bylo fajn,

byli jsme celá rodina ,
naše devítičlenná sehraná brigáda,

co nekonečné řádky v pohodě pokořila
 a skoro třicet pytlů za tři hoďky naplnila...


 
 Špinaví, ale spokojení...

Není nad to, když i děti od mala ví,
že ani brambory se žádným zázrakem do obchodu ani do sklepa sami nedostanou...



  

A nakonec jsme navíc za odměnu,
i to bramborové srdce našli...

Takže zase za rok, doufám ve zdraví a všichni spolu ...

 

Když podzim střídá léto ...

Chtěla jsem zaznamenat poslední letní dny,

uchovat si sluníčko, co nadlouho vystřídají plískanice ...

Opět v tichu, v lese ...

Světe, div se - Bedla vysoká, 

sucho jako trám

a ony tam na mě čekaly...

Taková krása, vzpomínala jsem, jak jsme je jako "děti ulice" napichovaly na klacek

a pak se vždycky večer po celé čtvrti linula ze všech domů stejná vůně ...

Škoda, že i ty naše smrky si nakonec našel Kůrovec...

Když sluníčko pomůže,

tak i ta zelená je skoro jako zjara ...

Ještě jedno překvapení v lese, 

aneb kdo hledá, najde ...

Tak se ukaž krasavče...

Už jste viděli Bělásky u potoka pít?

                                  

Babí léto, 

i to už asi nadobro uletělo ...

 
                                    

A tak tedy : "vítej podzime" !