Když si dovolíme...

 Tak už jsem zase ve skluzu...

Čas zase vede a moje počty nezpracovaných fotek 

se začínají opět nebezpečně zvětšovat.

Snad to nevadí,

ale dneska se chci vrátit do dnů,

které pro mě byly po delší době jako pohlazení.

Chtěla bych se vrátit o dva týdny zpět,

kdy jsem prožila vánoce...

 

 

 

Ne, nezbláznila jsem se,

jenom moje dlouho skrytá přání se v tu dobu zázračně plnila

 a já pochopila, že moje často přehrávaná věta:

že "přání se plní,

když jim bude člověk věřit

a ze srdce si přát",

se vážně plní...

 

Ten den, jsem se vydala po dlouhé době zase do Čech,

abych objala ty,

které mám uloženy hluboko v srdci

a i když nás dělí stovky kilometrů,

vím, že jsem s nimi uvnitř sebe denně, 

jsou všichni mojí součástí

a navždycky zůstanou... 

 

 

Ten večer jsem zase zažila pocit jako u vánočního stromečku,

ten čas,

kdy cítíte zvláštní radost a pokoj uvnitř sebe.

V okamžiku,

kdy jsem si uvědomila,

jaké štěstí vlastně mám,

že mám šanci tohle zase prožít

a ucítila vděčnost, 

tak mi najednou nad hlavou začaly z nebe padat

po roce první sněhové vločky rovnou do dlaně...

To byla takové krása,

světla lamp a miliony bílých hvězdiček

snášející se k tmavé zemi...

Moc jsem si přála,

aby tenhle skvělý pocit uvnitř mě a pro mě, 

tam zůstal napořád 

a vánoční kouzlo vydrželo co nejdéle...

 

Ráno jsem naplánovala,

že probudím schované slunce

a vyjdu do polí,

abych si pro mě tento čas za odměnu,

zaznamenala napořád...

Když jsem vyšla ven

a za mraky vyšlo slunce,

napadlo mě podruhé zopakovat slovo "vděčnost"...

 

 

 

Věřím,

že i ten sníh přišel v pravý čas,

aby potěšil nás všechny, 

aby nás ten tmavý svět,

kterého jsme všichni poslední dobou 

nedobrovolně součástí, úplně nepohltil.

 

 

 

Bílá krása,

která přišla z nebe dřív než na vánoce,

 určitě jako potěšení pro všechny,

kteří si obyčejné věci ještě definitivně nezakázali

a slovo vděčnost úplně nezapomněli...

 

 

 

Fotila jsem tuhle bílou nádheru v poledním slunci

a hledala odpovědi na myšlenky,

které mi běžely v hlavě.

 Třeba na to, že jsme dnes a denně 

pod tlakem rozhodnutí,

jak se budeme cítit, 

co v životě bude pro nás důležité,

kterou cestou se každodenně dáme...

 

 

 Napadlo mě,

že by možná stačilo,

abychom se vrátili do dětství,

kdy jsme jednali podle našeho pocitu,

ne podle toho, co se od nás čeká,

nebo čím jsme okolnostmi tlačeni.

Kdybychom v sobě mnohdy uměli 

znovu probudit sebe jako děti,

pak bychom se uměli bezprostředně radovat,

bylo by nám víc dobře samotným se sebou,

nikam bychom už nespěchali,

dělali bychom hlavně to, co máme rádi

a co je správné pro nás,

prostě bychom si více užili přítomný okamžik

a nečekali na žádné až a pak...

 

 

A tak jsem si tam v tom tichu 

a kouzelnému třpytu slíbila,

že přesně o tohle se nyní budu snažit.

Dovolit si žít a vnímat hlavně teď a tady,

přesně tak,

jako když jsem byla malá holka.

Poslouchat co nejvíc intuici,

která to se mnou od dětství myslí úplně nejlíp, 

jenom jsem na ni během života 

bohužel skoro zapomněla.

 Dneska už ale vím, že nikdy na nic není pozdě,

jen si dát sebe vždycky na první místo

a to nejlepší pro sebe si pak už jen prostě stačí dovolit

a jenom poslouchat...

 

 

 

Tak až budete zase řešit nevyřešitelné,

svět se vám bude zdát černý,

necháte se zcela pohltit vnějším tlakem,

zastavte se a třeba uprostřed cesty...

Představte si sebe jako malé děti 

a svoji bezstarostnost tehdy.

Třeba jak běžíte po takových sněhových pláních bez cíle

nebo setřásáte bílou peřinu z větví,

ten smích...

Prostě jen tak pro radost,

jen a jen kvůli sobě a pro sebe...

 

Vím, že asi takto žádné problémy ani pak sami neodejdou, ale ta představa,

kdy se na chvíli dokážete zastavit

a vybavíte si ten jedinečný obraz a okamžik,

kdy vám bude dobře 

a půjde konečně zase jen a jen o vás,

ten stojí za to vyvolat...

Tak krom toho,

 že aspoň na chvíli odvedete pozornost od tmy,

dovolíte si zažít ten dokonalý pocit teď a tady

a vrátíte se uvnitř tam,

kdy vám bylo dobře...

A to v dnešní uspěchané době není zrovna málo,

na chvíli být sami v sobě jenom za sebe,

spokojení jako děti,

když si to dovolíme...

 

A tak tedy buďte šťastní a spokojení co nejvíc,

ať už bude slunce, sníh nebo mlha jako šedá deka.

Ať v každém dni najdete aspoň chvíli radosti

a dovolíte si rozpomenout na pocit vděčnosti 

třeba za to, 

že máte každodenně možnost,

cokoliv prožít, změnit, 

prostě žít další den svého života přesně tak,

jak chcete pro a podle sebe...

Užijte si předvánoční čas,

co nejméně spěchejte,

vnímejte hlavně všechny hezké 

a ty nejobyčejnější věci kolem sebe,

protože bez nich by náš život zůstal napořád složitý

a zbytečně příliš smutný...

Pokud v životě spadneš,

tak vstaň...

Nezáleží na tom, co se stalo včera,

dnes máš další novou a jedinečnou šanci...

❤