Za sluncem ...

 Po dlouhých čtrnácti dnech jsem konečně mohla ven.

Bylo úžasné se zase moci nadechnout déle čerstvého vzduchu.

Bylo to jako na objednávku,

kdy slunce svítilo od rána

a tahle modrá obloha už ani nevím kdy byla...

Jsme obklopeni brdskými hřebeny,

takže letošní zimu jsme si užili hlavně vítr a meluzínu

 snad stokrát...

Proto to dneska bylo pro mě zase jako živá voda,

tuhle skoro předjarní krásu nasávat,

aspoň na pár chvil.

Byla jsem tak ráda, že jsem zase na vzduchu

a cítím po dlouhé době zase slunce na tváři,

že jsem fotila i suchou trávu

a třeba i obyčejné ostružinové šlahouny,

co mi vůbec nepřišly jako plevel,

spíš jsem v tom větru jen vnímala, jak by je někdo učesal

a i ty bodláky mi v poledním slunci přišly jako ozdoba...

Ještě jsem musela jednu věžičku poopravit,

co tady u cesty stává,

aby byl můj obraz takový, co jsem zvyklá

a navíc tyhle stavby, kdy leckdy stavím na sebe nemožné,

mě nepřestanou asi nikdy bavit...

Ještě pár kroků zbývá a budu u cíle,

tam, kde končí většinou moje rychlocesty za humny.

Až sem, pod stařičkou jehličkovou krásku,

která je v řadě těch, které lemují tyhle louky,

 úplně největší...

Byla jsem tady mockrát,

přesto si nikdy nenechám tenhle pohled vzít

a když pomůžou paprsky...

No není tohle dokonalost?

Tolik jsem jich už viděla na svých cestách uschlých i během pár měsíců,

proto tuhle krásku uprostřed pastvin beru jako zázrak.

Mockrát jsem se dívala do koruny na stejném místě,

ale až tentokrát jsem uviděla tuhle borku,

co byla zvláštním detailem na zase skoro obyčejné fotce...

Vzhledem k tomu, 

že moje covidová návštěva na mě ještě zpovzdálí mávala,

šla jsem ještě jenom kousek,

ale sem prostě dojít musím vždycky...

Tahle dvojka, to je přesně moje místo,

když je mi veselo, i když je mi smutno...

Na dosah borovicím a obklopena ze všech stran kopečky...

Vždycky mi stačí usednout vedle tohoto výjimečného krasavce,

kterého prostě musím pohladit

a pak se už jen stačí dívat před sebe a nic neřešit...

A za chvíli je vždycky líp

nebo se navíc zdá ten svět kolem ještě barevnější

a všechny problémy a bolesti nicotnější...

Myslím si, že takové místo by si měl ve svém životě každý člověk najít

a nikdy na něj hlavně nezapomenout.

Je jedno, jestli jej pak vymění za zase úplně jiné,

důležité je nezapomenout na ten pocit,

který nás přesně na tomhle místě přesahuje...

Úplně obyčejně se radovat třeba z toho,

že můžeme jít volně kam chceme,

že můžeme vnímat slunce,

vidět všechny barvy...

Nic z toho není samozřejmost,

nic z toho není definitivní...

Je škoda, že jako dospělí jsme většinou zapomněli,

jaké to je, když máme radost z obyčejných věcí,

jako jsme měli všichni třeba jako děti.

Často hledáme jenom náhražky,

věříme, že radost nám udělají jenom věci nebo zážitky, 

které si musíme koupit nebo zasloužit,

přitom i tu největší radost máme často nadosah,

stačí se jen dívat a chtít ji vidět

a pak si můžete i na radost sáhnout...

A já chtěla,

přesně takové,

aspoň jedno, jediné

první letošní srdce u  mých Toulavek...

A ono na mě opravdu čekalo,

až skoro v cíli,

tam, kde chodí všichni,

ale asi právě asi málo kdo jej chce vidět.

A já měla takovou radost,

z úplně obyčejného srdce v blátivé cestě,

stejně jako z těchto pár obrázků ve slunci.

Co na tom, že tyhle fotky mám už mockrát,

vždycky jsou stejně jiné.

Proto je stejně nikdy nepřestanu fotit,

přesně pro ten pocit,

který si můžu zažít pohledem do hledáčku 

a pak kdykoliv později budu chtít,

prostě si ten obyčejný pocit dětské radosti

v sobě zase přehraju...

Nikdy nelituj ani jednoho dne svého života.

Dobré ti přinesou radost,

špatné ponaučení,

ty smutné sílu

a ty nejlepší

 krásné vzpomínky...

❤