Dnes vás vezmu na místo,
kde už jsem už jednou byla.
Vzala jsme vás sem s sebou předloni před vánoci,
Tehdy jsem měla možnost noční privátní prohlídky,
pro mě dokonalého místa, mého magnetu při pohledu z okna,
místa kde se zastavil čas už před pár lety...
Moc jsem si tehdy přála, abych tady mohla ještě jednou stát
a vlastně jsem si byla jistá, že se tak stane.
Netušila jsem jen, při jaké příležitosti-
Chtěla jsem tehdy jen znovu zažít pocit ticha
a samoty v úplně prázdném kostele...
Věřím v to, že všechny věci v životě se nám dějí podle předepsaného plánu,
proto asi také spoustu životních mezníků nikdo z nás nenaplánuje
a přijdou často v nejméně očekávanou dobu.
Stejně tak okamžik, který souvisí i s tím,
že jsem včera večer znovu stála v kostelní tmě...
Je zvláštní, že ať už jsme ateisté nebo věřící,
v okamžiku, kdy cítíme obrovskou bezmoc, velkou bolest, možná ztrácíme naději,
napadá spoustu z nás směřovat svůj pohled k nebi
anebo vést svoje kroky za kostelní zdi...
Přesně takový pocit jsem měla uprostřed týdne,
kdy jsem se nečekaně dozvěděla o těžké nemoci mé životní kamarádky,
která právě nyní bojuje o život za zdmi jedné moravské nemocnice...
Co můžete udělat, když jste přes půl republiky
a navíc všichni povolaní radí jenom čekat?
Můžete je poslechnout, ale máte přesto touhu udělat cokoliv,
cokoliv, co by pomohlo.
A já v jediné minutě přesně věděla, co udělám.
Zkusím zase po roce poprosit jednu spřízněnou duši,
co má starodávné klíče
a pak budu moci poprosit já...
Na tom nejlepším místě co znám,
za jednu báječnou ženskou,
skvělou kamarádku,
anděla, co mě mockrát v životě zvedal...
Aby měla dost síly, aby měla šanci nadechnout se zase sama,
abych ji mohla brzy obejmout a říct jí znovu,
jak moc je pro mě důležitá...
A tak přesně v den, kdy jsem jí měla přát k narozeninám,
vymyslela jsem si přání jiné a jinde...
Večer, až běžný svět kolem téměř ztichl,
zapálila jsem světla,
která jsou nejhezčí, co znám,
usedla jsem úplně sama v zamčeném kostele,
zavřela oči a prosila...
Za Lenku,
i za všechny, co právě hrají svoji nejtěžší hru v životě.
Aby našli sílu, aby mohli znovu volně dýchat,
aby měli možnost žít i třeba úplně obyčejný život,
který je nejvíc...
Seděla jsme v naprostém tichu,
a cítila neskutečný klid...
Už vás někdy napadlo,
jak by zněl váš hlas v kostele?
Mě mockrát .. jen...
vždycky nabíhaly automaticky miliony negací...
A pak mě to napadlo,
splnit si ještě přání svoje,
teď a tady...
Už pár let dám na svůj pocit
a tak jsem si i navzdory rozumu i všem předsudkům,
i to svoje životní Halleluja prostě od srdce dala ,
pro sebe i pro ni a pro všechny,
za sebe i za všechny...
Být sama, slyšet krom tlukotu svého srdce najednou i svůj hlas,
který měl k dokonalosti dost daleko,
ale vědět přesně pro koho a s kým tentokrát zpívám a proč,
to bylo nejvíc...
Byl to nakonec nepopsatelný pocit
a vím, že na 14.leden 2022 nikdy nezapomenu...
Pořád věřím v dobré konce,
proto jsem včera byla tam, kde jsem to cítila za nejlepší,
jako jediné možné místo a vyslat tam svoje přání správným směrem...
A nyní si přeju a vlastně i prosím neskromně zase,
prosím vás všechny,
které jsem zastavila,
kdo jste dočetli až sem, moc prosím, zkuste věnovat teď chvíli
a vyšlete sílu nebo aspoň myšlenku všem, které ani neznáte,
kterým ale docházejí vlastní síly a jsou jich plné nemocnice,
nebo leží doma,
kteří bojují právě teď o nejcennější věc na světě,
o šanci žít dál, jako my zdraví...
Věřím,
že upřímné přání od srdce pro někoho jiného má největší sílu na světě
a přiletí přesně tam, kam má
a pak určitě i zázraky se budou dít tam, kde mají...
Děkuji vám všem z celého srdce
a přeji nám všem nakonec jen to nejdůležitější...zdraví...
A jestli už dlouho cokoliv odkládáte,
udělejte to právě teď,
protože ten námi všemi často zmiňovaný čas,
občas neplánovaně hraje proti nám,
tak ať nic a nikoho v životě nepromarníte...
Jsou jen dva dny v roce, kdy nemůžete dělat vůbec nic-
jedním je včerejšek a druhým zítřek.
Proto je právě dnešek tím nejlepším dnem,
kdy každou minutu konejte, žijte a milujte,
dokud můžete...
❤
