Letošní první...

Jeden jediný den a sekunda v něm stačila

a jedničkový rok se přehoupnul do dvojkového.

Jaký asi bude, co přinese?

Pár přání mám,

co bych moc chtěla a co už raději ne

a zároveň pár vyzkoušených jistot bych si chtěla ponechat i v nových dnech,

jo, a  navíc jsem dala slib...

Svým Toulavkám,

mým parťačkám na všech cestách,

které jsem vloni až příliš nechávala samotné v botníku.

A tak jsem dala slib, že zase budeme spolu,

kdykoliv to půjde,

že spolu prochodíme spoustu nových míst,

aby mi můj domov pod brdskými kopečky ještě více pronikl pod kůži

a aspoň trošku věděla...

Takže pozor, letos poprvé...vyrážíme...

A beru vás s sebou,

všechny, co neomrzely moje cesty,

obrázky ani písmenka a máte chuť se zase se mnou projít.

Na začátek dáme něco kratšího,

projdeme se pod nejvyšším kopcem Brd,

po stezkách pod Tokem,

který určitě letos už konečně zdolám taky.

Nešlo o polykání kilometrů,

chtěli jsme se jen projít tichem dokonalého lesa,

nechat sněhové vločky padat do  tváře a do dlaní,

vnímat,

jak za pár chvil je všechno kolem hezčí...

Nikdy mě nepřestane udivovat, jak dokonalé tohle bílé z nebe je.

Miliony bílých krupiček padající k zemi,

kde ani jedna není stejná,

na vteřinu zachytíš na dlani a pak zázrak je pryč...

Bylo skvělé dívat se na tu pravou zimní pohádku,

nasávat do sebe čerstvý vzduch

a s každým zaznamenaným obrázkem jsem byla raději,

že tady můžu být...

Prošli jsme široké cesty,

i ty se spoustou kamení,

stoupali jsme až k nebi...

abychom zaostřili na okolní brdské kopečky

a stanuli až na úplných krajích cest,

kde dál můžou zase už jen ptáci...

A lidský svět byl pod námi byl tak vzdálený

a zdál se i hezčí...

A zase dolů kamennými moři,

kde místy bylo jako na horské skluzavce,

ale zvládli jsme to nakonec úspěšně a kompletně...

Bylo tam krásně,

viděla jsem zase všechno, co jsem si přála,

velikány až do nebe,

taky vodu,

co tvořila ty nejdokonalejší skleněné ozdoby,

i spoustu věcí navíc...

Odcházeli jsme v pravý čas,

kdy vloček z nebe přibylo 

a světla na obrázky bylo míň,

tak zase příště...

Díky i vám za doprovod a váš čas,

snad se vám zase líbilo toulat se se mnou u nás a tam,

 kde je odpradávna Fabiánovo...

Určitě se sem vrátím,

to vím jistě,

protože už teď většinu obrazů nedokážu vymazat z hlavy,

tohle je pro mě dokonalost...

Na rozdíl od života,

dostanete každou procházkou v přírodě

vždycky víc než čekáte...

❤