Dovolená jako v nácti...

Dneska se s vámi budu několikrát vracet v čase...

První vratka bude do loňského léta,

kdy jsem ještě pracovala v dovolenkové kanceláři

a plnila sny o dovolených jiným, ale o té svojí, srdcové jsem jenom snila...

Toužila jsem se vrátit totiž na místo, kde jsem zakončovala každé prázdniny,

kam jsem jezdila roky s rodiči a prázdninovala naposledy,

když mi bylo ještě -náct a v letopočtu byla na začátku ještě devatenáctka.

Dlouhé roky jsem pak na tohle místo nejezdila vůbec,

místa mé dovolené se změnily, stejně jako můj život...

Na místo, které je mému srdci asi nebližší jsem se začala občas vracet,

je to jen pár let zpátky, kdy jsem objevila kouzlo toulání sama,

nazouvala svoje Toulavky

a hledala pohlazení u srdce a právě sem se začala vracet...

A tak vloni, právě v době, kdy už jsem věděla, že zanedlouho změním životní směr

a že letos už budu napořád daleko od tohoto místa na Moravě,

přišla mi do cesty možnost objednání úplně stejného termínu letošní dovolené jako tenkrát,

úplně jako znamení...

A tak jsme letos vyrazili na naši první společnou dovolenou,

právě sem.

Do dřevěné chaty na konci světa,

kam nevedou cesty ani turistické značky,

kam jediná cesta je jenom přes řeku,

pod hradbou skal a pokroucených borovic,

kam slunce se opírá od svítání do jeho západu

a přitom hraje film na přilehlých skalách...

Tak sice opožděně,

ale nabízím vám návštěvu tohoto místa,

v čase prázdnin,

kdy slunce mělo ještě sílu,

večery byly ještě dlouhé,

noci teplé a nebe bylo plné padajících hvězd.

Právě sem se chci ještě dneska vrátit

a aspoň některé vzpomínky si sem zapsat napořád...

Za dlouhých dvanáct let v cestovce jsem prodala tisíce zájezdů,

odhadla sny o dovolených u zástupů lidí,

sama jsem viděla stovky hotelů v různých koutech světa,

ale tohle místo považuji stejně za nejlepší dovolenkové místo na světě.

Vsadila jsem letos tedy všechno na jednu kartu,

že stejně jako pro moje rodiče i mě,

tak i po letech,

tohle místo bude nezapomenutelným i pro všechny moje blízké doma...

S touhle vírou,

že právě tohle místo bude naší první snovou společnou dovolenou,

jsme na konci srpna 

vyrazili vstříc dobrodružství v divočině na břehu Oslavky pod Ketkovákem...

A dobrodružství začalo hned na začátku,

neboť i když je tohle místo v chatovém údolí,

vede sem jen jediná cesta,

která je ale dostatečně dlouhá a zároveň tady i končí.

Nejrychlejší cesta jak dopravit veškeré věci z civilizace,

 je tedy překonat tuhle řeku bez mostu

a prostě přebrodit...

Většina věcí byla jako kdysi,

ale přiznám se,

že ani já jsem před třiceti lety nebrodila,

v té době tady byla lávka

a o chůzí v ne moc teplé vodě i několikrát denně, jsem ani já tehdy nesnila...

Ale proč nezkusit něco, 

co nikdy předtím?

Když máte stejně odhodlané parťáky s sebou,

může se navíc obávané změnit v nezapomenutelné.

Přesně jako tady,

kdy jsme brodili třeba i v úplné tmě v noci a za svitu baterek

a díky nutnosti chodit jenom přes řeku,

se vody přestal bát i náš čtyřnohý parťák Kuba

a hrdinně s námi za světla i tmy opakovaně do proudu šel,

i když pak dlouhé hodiny u chaty schnul...

Všechno tady je tak přirozeně obyčejné,

že vás to tady úplně pohltí, pokud jen trochu chcete.

Právě tohle je vlastně v dnešní době výjimečné

a v nezměněné podobě zůstalo od mého dětství...

Je to místo dostatečně daleko od lidí,

telefonní signál je tady jen pro vyvolené,

neruší vás tady žádný křik, hudba, ani hluk aut.

Jediným neměnným zvukem je splav před chatou

a občasné volání dravce nad skalami...

A když chcete vidět to,

co vidí třeba ptáci, stačí si vyšlápnout klikatou cestou až nahoru,

až nad rozvaliny hradu

a kouknout se na tu krásu ještě shora.

Být tady a nechat si ujít tenhle pohled,

by mi určitě nikdo doma neodpustil, takže pěkně všichni společně, 

vyšlápli jsme si nahoru nad údolí,

pokochat se v pravé poledne touhle krásou pod bílými mraky...

Tenhle pohled mě nikdy neomrzí

a i ty elektrárenské věže jsem se naučila už ani nevnímat.

Jsem ráda, že stejně nadšení jsme byli všichni společně

a dokonce i Kubíček pózoval nadšeně

a zpátky se mu nechtělo určitě stejně jako nám...

Není nad to,

když většinu věcí co máte rádi,

můžete hned i sdílet

a vaše nadšení přebírají i ostatní...

Jsem moc ráda, že dovolenou i pro své nejbližší jsem vybrala přesně

a věřím, že na ni nikdy nezapomenou,

stejně jako já na tuhle i na všechny předešlé před třiceti lety...

V době, kdy se všichni honí za pohodlím, přepychem a neobyčejností,

mám obrovskou radost, 

že mám doma parťáky do nepohody, co mi rozumí a mají to podobně...

Co klidně dají přednost spaní ve spacáku na zemi,

každý večer budou kvůli výjimečnosti večeřet děsně nezdravé buřty

 a umývat nadšeně i nádobí v řece.

Budou klidně brodit i v ledové vodě v noci

a nebude se jim stýskat po televizi ani ruchu velkoměsta...

Co nadšeně vymění zahraniční dovolenou za tenhle kousek divočiny,

zapomenutý na konci světa u řeky pod skalami

a společně se mnou si už teď přejí,

aby nám aspoň na pár dní tenhle sen vyšel zase i za rok,

už jen kvůli tomu,

že je tady ještě tolik cest, které společně musíme projít

a na tolika výjimečných místech musíme společně stát...

A tak děkuji i vám, že jste měli chuť se mnou být na jednom z mých srdcových míst,

že vám nevadila zase vratka v čase

a že teď určitě i pochopíte,

že tenhle zápis v mých šťastných dnech nemohl prostě chybět...

Mějte se krásně a ať jsou dny podzimní i pro vás co nejvíc šťastné...

Miluji místa která mi připomenou, 

jak malá jsem já i všechny moje problémy

a jak je náš život krátký proti nekonečnu kolem nás...

❤

PS: Prosím, vůbec netuším, jak to, že se mi změnilo písmo při publikování na velká písmena.

V detailu příspěvku při rozepsání je klasické, jakmile příspěvek publikuji,

písmo se automaticky změní na velké.

Moc prosím, dokáže mi pomoct někdo?

Děkuji moc