Ráno na konci světa....

 Zdravím vás všechny, kteří jste ke mně zavítali náhodou,

ale hlavně všechny známé,

kteří jste trpělivě čekali,

až se sem zase vrátím...

Omlouvám se,

ale životní kolotoč,

na kterém teď sedím, se točí snad nějak rychleji,

většina věcí je jinak než roky předešlé,

mám jinou práci, jiný režim dne

a já prostě nestíhám...

Žiju jinak, moje místo je jinde, 

já jsem ale stejná, tedy doufám...

Stále fotím a složka obrázků vzpomínek na fajn dny letošního léta

 se úspěšně naplnila,

jen ten čas, sednout si a vybrat ty správné 

a něco smysluplného vybrat,  zoufale hledám...

Nepodlehla jsem kouzlu Instagramu ani Facebooku,

kam se fotky na můj vkus ukládají jinak a z jiných důvodů,

takže když si sem chci vepsat vzpomínku,

vybrat ty správné obrázky

chci všemu věnovat ten důležitý čas,

který jsme byla vždycky zvyklá,

takže tohle přesně nestíhám...

Vím jistě, že psát nepřestanu,

zjistila jsem totiž,

že asi ani nemůžu...

Chci si nadále totiž zachovat všechny skvělé okamžiky,

které dělají můj život hezčí.

Přesně jako dnešní ráno,

kdy bylo potřeba překonat jen jedinou obyčejnou věc

a to ranní neochotu vstát...

A pak krátce po svítání jsem prožila ráno zase jako žena rybáře,

na břehu Záskalské nádrže.

Sem jsem se vrátila v poslední době víckrát

a určitě i sem se vrátím v čase, 

abych si vzpomínku

na tohle výjimečné místo zanechala i tady v mých Šťastných dnech,

ale jindy.

Dneska vás vezmu na místo,

které mám čerstvé uloženo v hlavě.

Zavezl mě tam dnes můj muž jako další ranní překvapení.

Zavezl mě vysoko do kopců,

až na kraj lesní cesty, kde ještě šipky smrků jsou až do nebe...

Neměla jsem vůbec tušení,

kam jedeme, ale věřím mu natolik,

že jsem se neptala a jen se nechala za ruku vést...

Brdské lesy jsou pro mě bezchybné,

naštěstí většina je ještě tak, jak jsme byli roky zvyklí-

dokonalí zelení vojáci stojící v mechu.

Zvykla jsem si i na to,

že ve většině lesů

  jsou tady rozesety kameny mezi stromy,

ale dnes jsme viděli les,

co by mohl s přehledem být mechovým domovem skřítků

a při pohledu na sametové kopečky 

by mě snad ani mizející nožky mrňousů nepřekvapily...

Stála jsem tam v ranním slunci,

usmívala se

a zírala třeba na stůl veverčí 

a na výjimečné koberce dokonalých mechů,

které jsem ale nikde jinde v tak velkém počtu neviděla

a skláněla jsem se opakovaně nad kapradinovým mechem,

co byl taky jiný, než je zvykem,

prostě pohádkový byl i ten...

A  to jsem netušila,

že tu pravou pohádku teprve uvidím...

 Tady, přesně tady,

až na konci lesa,

až tady, kde končí všechny cesty,

kde cesta končí skálou,

kde už je jenom hluboké údolí a všude kamenné moře...

Až sem, až na tenhle brdský konec světa 

vedly naše kroky dnešní ráno.

Bylo úžasné tady stát,

cítit nekonečno, co nás lidi přesahuje,

zase být výš než koruny stromů a šišky na nich,

být tak vysoko, 

jak jen to jde,

sedět na kraji skalního masivu,

neřešit prostor a čas

a zase jenom být...

Stačí jen v tichu sedět nebo stát

 a jenom tu přirozenou krásu před sebou a kolem vnímat jak dlouho chcete...

Sedět v absolutním tichu,

zase slyšet jenom svůj dech

a vnímat tuhle krásu v té nejčistší podobě před sebou...

A občas si třeba všímat věcí jinak,

jako třeba tohoto znamení:

holubí? pohádkové? andělské?

Vyberte si...

V tom pravém okamžiku je ale nutné zase vstát  

a poděkovat slunci,

že nám tuhle krásu dokreslilo

a ještě popojít o kousíček dál,

protože kromě úžasného výhledu na brdské kopce,

je tady ještě jeden pamětník,

u kterého stálo za to postát...

Tenhle dubový obr opodál totiž na mě působil

už zdálky jako magnet

a já ho samosebou musela prozkoumat,

protože mu na kráse zub času spíš přidal než-li vzal.

No řekněte, není to krasavec i s úplně dutým tělem?

Tak schválně,

kdo jste někdy zírali do vykotlaného stromu, 

zkoumali duté cestičky v něm a sítě pavoučí?

Je spousta míst, která uvidíte a nezanechají jedinou stopu v mysli,

 jsou však místa, která se zaryjí hluboko

a já už dneska vím,

že tohle místo je u mě uloženo navždycky a jinak...

Jako skála na konci světa,

kde ze všedního sobotního rána je rázem nezapomenutelné.

Kde i srdci je hnedle líp a jeho tlukot jde slyšet víc,

kde se sny plní a už o nich nemusím ani mluvit...

Kde jsem si výjimečnou přírodní krásu mohla nasát až do morku kostí,

kde se mi zase pohled víc zaostřil...

Navíc všechno tohle jsem klidně i beze slov mohla sdílet s někým,

 kdo mě chápe a rozumí možná mé "jinakosti",

klidně cokoliv z toho kolem nás,

 trpělivě vnímá se mnou 

a vím, že většinu cítí stejně...

 Prožila jsem si tady po čase pocit štěstí

a uvědomila jsem si ho zase...

Štěstí je totiž blízko,

blíž, než si myslíme,

je všude kolem nás

a klidně i na konci světa.

Jen když si ho dovolíme uvědomit,

je blízko, může být s člověkem napořád,

jen když si ho nezakážeme.

Když se za něj nebudeme trestat, 

když na něj nebudeme čekat

a jednoduše ho budeme vnímat a žít s ním...

Nejen třeba jen po čase, jedno ráno,

ale pořád...

Snad nevadí,

 že jsem dneska musela přeskočit spoustu nenapsaných okamžiků

a výletů z letošního léta,

ke kterým se mám ale v plánu ještě určitě vrátit.

 Vzhledem k tomu, jakou ve mně tohle místo na konci světa zanechalo stopu,

musela jsem psát právě o něm a ještě dnes,

tak snad mi tohle přeskočení v mém zážitkovém čase odpustíte i vy.

Mějte se moc fajn, vnímejte svůj pocit štěstí kdykoliv

a nikdy nezapomeňte na to,

že nejlepší okamžiky v životě se neplánují,

ale prostě se stanou...

Až když přestaneš hledat to, co chceš,

najdeš přesně to,

co potřebuješ...

❤