Bylo jich málo ...

Po dlouhé době vás nevezmu ven,

ale zůstaneme u mě doma.

Ráda se motám v kuchyni,

raději ale než vařím, tak peču.

Snad proto, že výsledek mého snažení vydrží o chlup déle,

než pár minut...

Sladké peču cokoliv

a když je do obchodu daleko,

začala jsem více fušovat do řemesla občas i pekařům...

Nikdy bych nevěřila,

jak upéct čerstvé pečivo je jednoduché.

Takže dnes můžete kouknout,

jak se u nás pod kopci pečou obyčejně neobyčejné

Bulky, Dalamánky,

říkejte jim, jak chcete...

Recepis je opět jednoduchý jako písnička.

Většinu důležitostí, krom možná droždí, má doma asi každý,

takže kdykoliv, třeba do hodinky může tyhle lesklé bochánky mít každý.

Neboť základním bonusem je:

těsto N-E-K-Y- N- E

Potřebujete jen:

370 ml teplé vody

1 kostku droždí

1,5 lžičky cukru

nechat vzejít kvásek, ten potom vlít do:

600g hladké mouky / možno část nahradit žitnou/

5 lžic oleje

2 lžičky soli

kmín

Zpracovat těsto a HNED dělat bulky/ dalamánky/

Nahoru udělat zářezy, potřít vejcem,

a ještě kmín a hrubá sůl

V té stejné době, kdy tvarujeme bochánky, předehřát troubu na 200st.

Peče se hned cca 20 minut.

Z dávky je cca 12 bulek

No a potom už jen chránit vlastním tělem,

aby vydržely aspoň některé vychladnout.

Za mě a všechny doma už není nad ty domácí 

a navíc s láskou pečené.

Zkuste, uvidíte, jak to bude u vás...

Stojí to za pár chvil v kuchyni,

kdy navíc budete mít nejlepší vůni po celém domě,

co ani žádná značková aromka nevykouzlí.

Navíc se na vás patrně budou všichni usmívat 

a ještě vás budou i chválit, 

tedy až patrně sní tu úplně poslední,

protože není čas se zdržovat mluvením, dokud jsou,

protože kdo zaváhá...

Anebo jich prostě zase bylo málo...

A co vy? 

Pečete taky doma?

Mám pocit, že tahle divná doba nás všechny nějak víc drží v kuchyni

Tak jestli vás to kuchtění ale často moc nebaví,

tak třeba zkuste občas něco nového

a třeba najdete i v tom "musím",

 aspoň kousek "ráda"...

Pečení nám umožňuje soustředit se na přítomný okamžik 

a nezaobírat se úzkostnými myšlenkami na budoucnost...

❤

Mrzlo až hřálo ...

 Ne, vůbec se mi nepomotalo nic v hlavě,

jen když jsem přemýšlela nad povídáním nad mými novými obrázky,

přišlo mi právě tohle jako příznačný název.

Když jsem tento pátek vstávala se sluncem,

naskytl se mi opět tento dokonalý pohled na horizontu.

Tam v dálce bylo Mrazíkovo a mě tenhle pohled zahřál i bez slunce...

Plešivec, tenhle známý brdský kopec,

který mám na dosah,

je cílem mé optiky několikrát za den a nejinak tomu bylo i včera ráno.

Vlastně jsem ani neměla v plánu se jít projít zrovna v mínus dvanácti,

ale doma mě znají, stačí jediný pohled na mě, když zírám do dálky u okna

a byla jsem vlastně jen popostrčena na rychle oblékací manévr...

Když jsem zase proběhla uličkou mezi starými domky,

vyšla jsem vstříc rannímu slunci,

mráz zmizel a zůstalo jen teplo uvnitř mě...

Slunce osvětlovalo nekonečné pláně

a já zase jen cvakala a cvakala spouští na foťáku...

Uvědomila jsem si,

že jsem se dostala do fáze,

kdy v tyhle chvíle nepřemýšlím nad ničím z běžného žití kolem mě,

říkám, že resetuji mozek

a vnímám jenom obrazy teď a tady...

No není tohle dokonalost,

zase jen já, sama a tahle mrazivá krása na dosah?

Tak schválně,

taky saháte vždycky dlaní do sněhu 

a pozorujete ty dokonalé ledové hvězdičky,

jak se rychlostí blesku roztápí v dlani?

Jak je každá jiná a jsou tak dokonalé, křehké

a že namalovat stejnou ani nejde.?

Tahle třpytivá krása,

kterou máme letos nadosah všude,

mě stejně nepřestane překvapovat.

Přesně ten pocit cítím tady zase, 

ten okamžik který buď zmeškáš, nebo zaznamenáš...

Tak co třeba-

dívali jste se někdy přes skleněné a pocukrované větve do dáli?

Já vím, jsou to jen obyčejné sněhové obrazy,

jen únor jak má být,

já jsem za ně ale přesto ráda,

jsem vděčná za vnímat, užít si a zaznamenat...

Vždyť ne každý může takto vyjít ven,

volně se nadechnout kdykoliv to pocítí třeba ráno u okna,

je nás spoustu, 

které tahle divná doba plná omezení, strachu a nemoci uvěznila...

Ne každý může dělat volně to co by rád,

ne každý má navíc takové ticho na dosah,

ne každý má chuť obyčejné věci jakkoliv zaznamenat.

Ale já věřím, že každý máme v sobě možnost volby,

pokud to jen trošku jde,

najít si něco, co nás třeba i mrazivém dni rozehřeje.

a navíc můžeme tenhle pocit v sobě znovu nalézt,

když nám není později zrovna nejlépe...

Já mám to štěstí,

že když zapomenu, co ten pocit štěstí je a kde ho třeba zase hledat,

tak vedle mě stojí dost těch,

kteří mě to vždycky připomenou...

Právě díky tomu a možná právě proto,

jsem na mém nejoblíbenějším místě tady,

s dokonalou kulisou na horizontu zalehla do bílého koberce 

a pro všechny moje anděly bez křídel,

jsem jednoho speciálního opět vytvořila,

protože kdy jindy,

když ne teď,

komu jinému než jim...

Vždycky je možnost,

udělat něco jen tak

a i když už dávno nejsme věkem děti,

někdy je dobré nic neřešit

 a jen se rozpomenout na ten čas,

kdy jsme se uměli radovat a užít si všechno spontánně.

Kdy jsme nečekali na až a někdy...

Tak schválně,

koho letošní zima už zlákala udělat stejného,

nebo koho z vás právě napadlo,

že po x letech při nejbližší příležitosti zalehnete taky?

Ten pocit vážně stojí za mokrá záda a vlasy

a nebojte, vstanete určitě,

nebo třeba bude vedle vás stát ten váš anděl,

který vám na nohy zase bezpečně pomůže,

jako už mockrát a nejen ze sněhu...

Chraňte si všechny úžasné anděly kolem sebe,

dělejte věci spontánně a užijte si každou takovou chvíli...

Ať vás denně aspoň na chvíli něco mile překvapí

a buďte šťastní třeba za sebemenší chvíli,

kdy klidně i v mrazu vás tam uvnitř bude cokoliv hřát,

samotné nebo s andělem za ruku...

Dávejte na sebe pozor,

věřte v dobré konce a hřejivý pocit klidně v mrazu...

Využij každou příležitost,

kterou ti život dá,

protože některé věci se stávají jen jednou...

❤

Být první ...

Nezávodím, nemám ani ambice sportovní

a přesto jsem před pár dny zažila pocit vítězství.

I když jsem neměla s kým poměřit rychlost,

myslím, že bych zase vyhrála minimálně v bleskovém oblékání

a rozhodnutí během pár minut změnit plány na dopoledne.

Místo tance v kuchyni jsem zvolila tanec mezi vločkami čerstvého sněhu...

I když jsem naplánovala vyběhnout jen na chvíli,

bylo mi jasné hned po pár metrech venku,

že tenhle pocit,

kdy můžu být v tichu, neřešit nic,

vymazat prostor a čas,

volně dýchat,

zase nebude jen o pár desítkách minut...

Z nebe se snášely kusy bílých chomáčů,

já šla po známé cestě,

kolem starých jabloní, trnkových keřů a švestek obalených do bíla,

cestě, po které chodí spousta lidí,

ale to ráno jsem byla jen já,

já byla první...

Znáte ten pocit, když napadne čerstvý sníh,

všude je ticho,

společnost vám dělají jen kosi v trnkových keřích,

slyšíte jen svůj dech a křupající peřinu pod nohou

a vy máte to výsadní právo vyšlapat tím kobercem stopu úplně první?

I když sníh mi na hledáčku zanechával mokré čmouhy

a ruce mě zase klasicky mrzly,

zase jsem se usmívala jako malá...

Uvědomila jsem si svoje dnešní výsadní první právo právě v místě,

kde jsem se chtěla otáčet a mířit zase zpět.

Cítila jsem se už malinko provinile,

protože při pohledu na hodiny reálně hrozilo,

že doma dnes nedobrovolně budou bez oběda,

jen kvůli mému pocitu vítěze bílé stopy...

Ale vážně,

nemůžu zato,

když koukám do foťáku,

ztratím se v prostoru a čase.

Vážně jsem se chtěla otočit

ale v tom,

když jsem ještě chtěla zachytit bílou tmu směrem brdské kopečky,

jako by mi někdo do hlavy viděl...

Z nebe se přestaly snášet bílé kusy

a nebe se otevřelo...

Změnila se barva,

ukázaly se vrcholky brdských kopečků přede mnou,

zrovna jako na objednávku...

Nebudu lhát, jasně, že jsem na oběd zapomněla,

stála jsem v tom zimním divadle na té otevřené pláni,

jen já

a zase jsem byla první...

První,

co jsem uviděla v dálce byl zase Plešivec a před ním Chlumek,

moje každodenní magnety.

Jakoby někdo nade mnou schválně rozfoukal tu bílou deku,

která všechno zakrývala ještě před pár minutami.

Jakoby někdo věděl,

že pro dokonalý pocit mi chyběl tenhle pohled,

čistá, modrobílá krása...

Já vím, vždyť je to jen sníh,

vím, že ho letos je možná víc než kdy jindy,

ale mě tahle čistá krása v nejpřirozenější podobě asi nikdy nepřestane udivovat.

Snad je to tím,

že těch čistých, jasných věcí je teď kolem nás tak žalostně málo,

málokdy a málokde máme teď volnou pusu na nádech i výdech,

tak moc nám chybí volně se nadechnout...

Asi proto jsem si o to víc tady všechnu tuhle bílou krásu,

co se měnila každou minutou,

 chtěla užít a sobě zaznamenat...

Tak ještě pohled na středobod každé mé cesty-

tahle stará hrušeň

a moje výjimečná veliká borovice uprostřed pastvin,

tu prostě zase musím zvěčnit aspoň z dálky

a pak už vážně úprkem domů...

Tak ne,

 ještě poslední pohled na už úplné kopečky v dáli

a ještě jedno poděkování za dnešní rychlo úprk do bílé stopy,

první letošní srdce, tentokrát veliké, přímo z nebe...

Pro tebe i pro tebe,

pro vás,

že jste nezmrzli

a měli chuť zase se mnou jít,

i když jen za naše humna,

 bez roušek,

bez omezení

a byli se mnou v té sněhové stopě úplně první...

V životě máte vždy na výběr ze dvou možností.

Buď se stanete pánem svého času a osudu,

nebo obětí okolností...

❤