neděle 11. října 2020

Pohlazení ze skal ...

Podivná doba, zdá se mi,
tak možná proti všem mým zvyklostem, kdy sem roky zapisuji svoje dny jen pár dní zpětně,
vrátím se raději v čase víc,
kdy se nám volněji dýchalo a i slunce ještě svítilo hodně... 

To ještě bylo léto
a já se ocitla na místě, o kterém jsem neměla ani tušení,
že existuje...
Tak jsem se zase ocitla v Čechách,
abych poznala zase jedno nové místo,
které je ale hodně podobné těm, kterými jsem se toulala na Moravě...


Kdo mě zná, ví,
že jistota, jak mi udělat zaručeně radost, 
 je vzít mě do lesa,
blízko vody a když tam jsou ještě kameny a skály,
tak pak už zbývá jenom na mě, přát si slunečné počasí,
obout Toulavky a nechat se vést...



Tak se pojďte projít klikatou cestou nad Slapskou přehradou




Hned první vyhlídka byla dokonalá,
vlastně tenhle obrázek se opakoval po celou dobu jen s mírným posunutím.


Když jsme v parném dni stoupali a klesali po cestě místy pro kamzíky,
přemýšlela jsem nad tím, jaké štěstí mám.
Že mám tu možnost být někde, kde spousta lidí nebylo
a kam většinu nenapadne nikdy zajít, ani třeba z blízkého okolí 
a kde pro mnohé, je tahle klikatá a místy těžká cesta, jen nedostižným snem...



Člověk by si měl asi denně uvědomit,
že i malá radost, je radostí a je jen důležité, když si ji člověk uvědomí
a třeba i tady na skalách...
Byla jsem ráda, když jsme u jedné vyhlídky potkali partu starších lidí,
co se po téhle nelehké cestě vydali navzdory věku.
Měla jsem radost, že jsem dokonce jednoho mohla potěšit i já,
když jsem mu ráda nabídla kus jablka na svačinu,
když on ji neměl, ale chuť na něj ano
A tak místo aby dědeček podaroval mě,
měla jsem možnost to udělat tentokrát já.
A druhou radost jsem si nadělila,
když jsem na druhé zastávce měla možnost vysvobodil dvojici ze starostí, 
jak prodloužit ruce, aby se do selfie na vyhlídce dostali oba...


Bylo fajn potěšit někoho jen tak,
protože je to asi jedna z nejrychlejších možností,
jak potěšit zároveň i sebe,
krom potěšení očí, kterých jsme měla víc než dost...



Ten den jsem tam viděla všechno, co mám ráda
a kvůli čemu jsem se vždycky vydávala na toulky sama
a teď jsem se navíc nechala vést a tuhle krásu mohla sdílet...
Bylo fajn tohle zažít a vidět,
třeba tuhle cestu, co se zatáčí do nikam,


staré stromy, i když bez života, co odolávají času...



A taky třeba tenhle vřes, 
ten prostě ke skalám patří,
 kdekoliv napříč tou naší krásnou zemičkou,
ať už je parné léto nebo podzimní den...




A nebo pokroucené borovice,
které pomalu jsou zázrakem, když je ještě při životě uvidíte
 


a hlavně všude a celou cestu spousta vody


a plachetnice jako bonus...


Tak tohle všechno mi udělalo jeden den hezčím a nezapomenutelným.
A tak dneska mám radost asi o to větší,
že o hezkých zážitcích můžu psát zrovna dnes,
když dobrých věcí je kolem nás tak zoufale málo,
slunce se schovalo a dny jsou tmavší
a zoufale se chytáme čehokoliv co potěší.
Tak snad tyhle obrázky ze skal, aspoň na pár minut,
 udělají radost i někomu z vás,
moc bych si to přála,
pro ten pocit pro sebe, pro vás...

Dávejte na sebe pozor v dalších dnech
a když už budete myslet, že všechno zčernalo,
zapátrejte v paměti a vybavte si taky třeba den, obraz,
kdy vás slunce hřálo nad hlavou i u srdce,
abyste mohli jít dál,
někdy je to hrozně moc...

Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne,
ale jistota, že má něco smysl, bez ohledu na to, 
jak to dopadne.



úterý 6. října 2020

Noční překvápko ...

Vždycky jsem si myslela, že na výlety se jezdí ve dne
a že patřím k těm, kteří si svoje přání dobře pamatují.
Tenhle víkend jsem se přesvědčila,
že pořád je spousta věcí,
co mě dokáže překvapit,
co může být poprvé.
Stačí jen aby vedle stál někdo,
kdo si třeba moje přání zapisuje do své mysli napořád
a pak nemusím ani přání opakovat...
A tak jsem se nechala překvapit
a nechala jsem plynout...
Když jsme po západu slunce sedali do auta 
a vyjížděli s mokrými skly směr neznámo,
moje přání bylo jen,
ať neprší na místě
a stojí ta noční cesta za to...
Přemýšlela jsem,  kam jsem si kdy přála jet v noci
a s míjícími směrovkami Praha,
jsem málem hlavu zavařila...
A pak, když jsem uviděla tisíce světel hlavního města,
co byly jako hvězdy, co dopadly na zem,
tak v tom se vše spojilo i mně...

Tma, Praha, tisíce světel, 
je jen jediné místo, kteté jsem toužila někdy vidět,
obrázek, co na mě vykoukl kdysi na foto stránkách...
Přestalo pršet a já jej uviděla...


Ve tmě svítil jako zjevení...


Tenhle osvětlený unikát,
Trojský most přes Vltavu,
tohle bylo to moje dávné přání vidět na vlastní oči.



Pro Pražáky a všechny, co tudy jezdí,
jsem byla asi malinko blázen, 
co dřepí u krajnice a fotí tmu,
ale pro mě to byl zase jeden splněný sen...




Připadala jsem si jako někde za oceánem,
kde tyhle mosty mají.
Vůbec mi nevadilo, že není kilometr dlouhý
a místo osmiproudové silnice kolem projela jen tramvaj...

Že i ta Vltava tady nebyl žádný veletok,
ale šlo tu úplně o jiný pocit.


Když jsem tam tak stála,
říkala jsem si, kolik lidí, co tudy jezdí třeba denně,
aspoň jednou šlo tudy pěšky a hlavně v noci,
aby viděli jinak...



Že pořád všichni celý život moc spěcháme, 
honíme se za výjimečností
a máme ji mnohdy na dosah,
jen si ji všimnout a užít si ji 
a hlavně že jde vždycky jen o náš úhel pohledu...


Tak třeba pro někoho z vás budu inspirací,
zajet se někdy na tenhle neobyčejný most podívat.
A vy, kdo to máte daleko a třeba vás teď napadlo místo,
kam byste chtěli a máte to kousek,
tak si to přání splňte,
nebo se o ně s někým blízkým podělte,
protože nikdy nevíte, kdy vám tohle přání bude splněno,
aniž byste se o to jakkoliv snažili...


Přeji vám všem, ať v téhle složité době máte každý den z něčeho radost,
ať je vám co nejlépe,
ať se vám přání plní a máte je vždycky s kým sdílet...


 

Dávejte na sebe pozor
a věřte, že i obyčejný most může být ve správnou dobu
a ve správný čas,
 tím správným znamením světla ve tmě...