Pohlazení ze skal ...

Podivná doba, zdá se mi,

tak možná proti všem mým zvyklostem, kdy sem roky zapisuji svoje dny jen pár dní zpětně,

vrátím se raději v čase víc,

kdy se nám volněji dýchalo a i slunce ještě svítilo hodně... 

To ještě bylo léto

a já se ocitla na místě, o kterém jsem neměla ani tušení,

že existuje...

Tak jsem se zase ocitla v Čechách,

abych poznala zase jedno nové místo,

které je ale hodně podobné těm, kterými jsem se toulala na Moravě...

Kdo mě zná, ví,

že jistota, jak mi udělat zaručeně radost, 

 je vzít mě do lesa,

blízko vody a když tam jsou ještě kameny a skály,

tak pak už zbývá jenom na mě, přát si slunečné počasí,

obout Toulavky a nechat se vést...

Tak se pojďte projít klikatou cestou nad Slapskou přehradou

přes Albrechtovy skály.

Hned první vyhlídka byla dokonalá,

vlastně tenhle obrázek se opakoval po celou dobu jen s mírným posunutím.

Když jsme v parném dni stoupali a klesali po cestě místy pro kamzíky,

přemýšlela jsem nad tím, jaké štěstí mám.

Že mám tu možnost být někde, kde spousta lidí nebylo

a kam většinu nenapadne nikdy zajít, ani třeba z blízkého okolí 

a kde pro mnohé, je tahle klikatá a místy těžká cesta, jen nedostižným snem...

Člověk by si měl asi denně uvědomit,

že i malá radost, je radostí a je jen důležité, když si ji člověk uvědomí

a třeba i tady na skalách...

Byla jsem ráda, když jsme u jedné vyhlídky potkali partu starších lidí,

co se po téhle nelehké cestě vydali navzdory věku.

Měla jsem radost, že jsem dokonce jednoho mohla potěšit i já,

když jsem mu ráda nabídla kus jablka na svačinu,

když on ji neměl, ale chuť na něj ano

A tak místo aby dědeček podaroval mě,

měla jsem možnost to udělat tentokrát já.

A druhou radost jsem si nadělila,

když jsem na druhé zastávce měla možnost vysvobodil dvojici ze starostí, 

jak prodloužit ruce, aby se do selfie na vyhlídce dostali oba...

Bylo fajn potěšit někoho jen tak,

protože je to asi jedna z nejrychlejších možností,

jak potěšit zároveň i sebe,

krom potěšení očí, kterých jsme měla víc než dost...

Ten den jsem tam viděla všechno, co mám ráda

a kvůli čemu jsem se vždycky vydávala na toulky sama

a teď jsem se navíc nechala vést a tuhle krásu mohla sdílet...

Bylo fajn tohle zažít a vidět,

třeba tuhle cestu, co se zatáčí do nikam,

staré stromy, i když bez života, co odolávají času...

A taky třeba tenhle vřes, 

ten prostě ke skalám patří,

 kdekoliv napříč tou naší krásnou zemičkou,

ať už je parné léto nebo podzimní den...

A nebo pokroucené borovice,

které pomalu jsou zázrakem, když je ještě při životě uvidíte

 

a hlavně všude a celou cestu spousta vody

a plachetnice jako bonus...

Tak tohle všechno mi udělalo jeden den hezčím a nezapomenutelným.

A tak dneska mám radost asi o to větší,

že o hezkých zážitcích můžu psát zrovna dnes,

když dobrých věcí je kolem nás tak zoufale málo,

slunce se schovalo a dny jsou tmavší

a zoufale se chytáme čehokoliv co potěší.

Tak snad tyhle obrázky ze skal, aspoň na pár minut,

 udělají radost i někomu z vás,

moc bych si to přála,

pro ten pocit pro sebe, pro vás...

Dávejte na sebe pozor v dalších dnech

a když už budete myslet, že všechno zčernalo,

zapátrejte v paměti a vybavte si taky třeba den, obraz,

kdy vás slunce hřálo nad hlavou i u srdce,

abyste mohli jít dál,

někdy je to hrozně moc...

Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne,

ale jistota, že má něco smysl, bez ohledu na to, 

jak to dopadne.

❤