Kde se čas zastaví ...

Dnes vás vezmu na místo,

které je dnes už taky řádně turisticky"profláknuté"...

Zvu vás do zbytků nejstaršího ženského kláštera u nás,

zvu vás za zdi osmset let starého Rosa coeli ...

Vzhledem k tomu,

že je jen kousek od nás,

už několikrát jsem měla možnost tady stát,

zažila jsem tady i noční prohlídku, i počasí jako na houpačce...

Je to místo, o kterém se toho dá spoustu slyšet,

můžete stovky fotek vidět,

ale jen na vlastní kůži uvnitř pochopíte,

výjimečnost tohoto místa...

Letos v létě jsem měla možnost tam být dokonce dvakrát,

věřím tomu,

že to tak zase mělo být,

minimálně pro možnost porovnat okamžiky a obrázky,

kdy stejné je pokaždé jiné.

Takže račte vstoupit branou,

která mnohé skrývá,

kde je každému člověku jinak...

Měla jsem možnost zažít modrou oblohu

a za pár chvil proudy vody valící se k zemi a tmu jako v noci...

Moct tam stát a koukat k nebi,

v mysli vymazat čas a vnímat jen výjimečnost místa,

dokonalý prostor se střechou z oblaků...

 

Kde můžete pozorovat ptáky a když je vám dáno,

chytnout si do rukou peříčko,

co se vám snese do dlaně naprosto přesně ...

 Pokaždé jiné, ale pro mě vždycky silné,

tohle místo má vážně neskutečnou energii,

když svítí slunce

nebo i když se z nebe spouštějí dešťové provazy...

  

A když máte štěstí a zůstanete v tomhle magickém prostoru úplně sami,

jen vy víte...

Tohle místo se vážně těžko popisuje,

věřím, že je možná výjimečné jen pro vyvolené

a že je to tak asi dobře...

Zase jde jen o úhel pohledu,

o schopnost vnímat tyhle staré zdi jinak,

než jen jako rozvaliny...

Ať už je to tak nebo tak,

určitě stojí za to sem vážit cestu,

ať už odkudkoliv...

Stojí jistě za to, vyšplhat se malinkým schodištěm až nahoru,

kam dál už můžou jenom ptáci

a když zavřete oči,

můžete se i vznést...

A pak ještě naposledy,

stanout v hlavní lodi

a zkusit si v duchu zase ten pocit,

když vymažete skutečnost a vnímáte jen...

 

Takže za mě děkuji zase,

že jsem mohla tady zase stát,

úplně za jiných okolností,

naprosto s jiným pocitem, který vážně jde těžko popsat...

Nezapomenu na něj ale nikdy a vím, 

že jsem tady byla dobře a děkuji za to, že ne sama...

Cestou zpět vás vezmu ještě na jedno místo,

málo známé, 

ale zase výjimečné...

tohle je Srdce Evropy...

 

Stačí se zastavit a taky malinko zazvonit a ...

 vykouzlíte třeba v minutě úplně jinou oblohu,
nebo jen fajn pocit v sobě,
rozeznít údolím tenhle skvost...

Na konci každé cesty se sluší poděkovat,
takže děkuji vám všem,
kteří jste měli chuť se podívat mýma očima do míst,
která jsou výjimečná...

❤