Ráno jako kdysi...

Letošní rok změnil dny asi úplně všem,

nic není jako dřív, spoustu věcí se změnilo,
některým, třeba jako mně ještě o krapet víc...

Nevím jak vy, ale hledám proto často maličkosti,

možná jistoty, které jsou neměnné navzdory okolí,

navzdory předpovědím a okolnostem, které na nás doléhají.

Víc než kdy jindy si uvědomuji, jak důležité je,

když v době kdy je dobře, máte s kým sdílet radosti na stejné vlně

a když je hůř, tak o to víc...

Mám to štěstí, že takových lidiček mám kolem sobě pořád dost,

navíc takových, co těší stejné věci jako mě a moje hurá nápady nadšeně podporují.

Jako třeba před časem můj momentální nápad, strávit jedno slunečné ráno v lese.

Mým parťákem v lese byl tentokrát taťka.

Je totiž jediný v mém okolí, který moji zálibu chápe,

jak by taky ne,

vždyť jsem celá po něm...

Cílem naší cesty byly modré ruce a plné konvičky borůvek,

jejich sbírání máme rádi totiž úplně stejně odjakživa.

Když jsem večer snášela z půdy stařičké konvičky a plecháček,

který pamatuje dobu,

kdy se mi do jeho ucha vlezly všechny prsty,

těšila jsem se zase jako malá holka...

Někdo dědí po svých rodičích věci, někdo vlohy

 a někdo jako já, získal po taťkovi krom povahy, taky trpělivost.

Dobrovolné hodiny v lese s bolavými zády jsou tedy odjakživa v naší rodině

výsadním právem nás dvou a já jsem za to neskutečně vděčná.

Mám ráda ten zvonivý zvuk na začátku,

 když tyhle modré korálky cinkají o dno plecháčku.

Vždycky když tam dřepím a společnost mi dělají jen komáři,

a občas i jiní kámoši,

tak si tam tak vždycky přemýšlím nad tím, 

kolik lidí by ještě takto dobrovolně skládalo kuličku ke kuličce?

Jen tak, pro svoji radost a třeba pro radost těch doma, 

co milují borůvkovou marmeládu,

ale na zaplnění víc než dlaně nemají trpělivost...

Tyhle modré poklady se jistě dají koupit,

jako spoustu jiných věcí v téhle době,

ale u stánku nekoupíte ten pocit,

ten zážitek,

ty vzpomínky, které se mi vybavují vždycky,

když v létě plním plecháček...

Jsem ráda, že jsem zase po roce mohla strávit jedno ráno ve vzpomínkách,

navíc letos pro mě s bonusem který nikde koupit nejde-

moci v tom tichu lesa být jen kousek od sebe...

Takže díky, tati,

že jsi mě vzal s sebou a já byla zase jako malá holka,

co klečela vždycky o kus dál, měla modré dlaně, čistou pusu

a taky úplně stejný pocit, jako ty...

Vůbec nevadilo, že už tvoje prsty nejsou jako česáčky co kdysi,

protože o plnou konvičku tady vůbec nešlo.

Dal jsi mi ten hřejivý pocit, co nikde jinde bych nezískala,

že jsem mohla být s tebou, jako kdysi

a obrovská poklona, 

že jsi ve svých skoro osmdesáti,

 byl ty hodiny neúnavně skloněný úplně stejně jako já...

Buď vděčný za krásný den, šálek čaje, kytku za oknem,

 milá slova, pohlazení,

vždyť to co nejvíc je, se nejmíň cení...

❤

Tenkrát na západě ...

Určitě znáte ten pocit, když přijde den,

kdy ráno vypadá všechno slibně

a pak stačí málo a chcete popohnat čas,

nebo pár hodin zaspat

ideálně přeskočit z rána do večera,

"vyresetovat" hlavně hlavu.

Každý máme jiný způsob,

jak se s těžkými hodinami a dny vypořádat,

někdo hůře, jiný snáz,

podle toho co už má možná odžito, 

ale hlavně jakou má povahu ...

Nebudu tady rozebírat, proč se ten den slunce schovalo mně,

proč bylo těžké znovu najít energii.

Chci si tady zaznamenat spíš okamžik,

který byl pro mě dalším pohlazením,

snad i znamením.

Mám ráda maličkosti, které se objeví znenadání,

vždycky ale přesně v okamžik,

když je potřebuji vidět, cítit, zažít.

Vím, že na nejlepší okamžiky a věci v životě si stojí za to počkat,

stejně jako ten okamžik,

kdy jsem na sklonku toho dne stála už po sté na našem balkoně 

a v úžasu upírala oči k obloze...

Tohle se musí totiž vidět, zažít...

Když jsem se dívala na tohle nebeské divadlo

a obloha nade mnou se barvila do zlata,

nevěděla jsem, jestli se dívat,

nebo fotit...

Přesně tohle je jeden z těch okamžiků,

kdy dokážu stát, nevnímat nic kolem sebe,

svět obyčejného života kolem zmizí

a já vnímám jen obrazy kolem sebe...

Vždycky, když prvotní úžas pomine,

myslím na to,

kolik lidí takto stojí jako já s hlavou zakloněnou,

 kde asi stojí jiní a jací jsou?

Jak dlouho asi takto dokážou stát,

jestli jen náhodně v tento den

nebo upínají pohled k obloze pravidelně jako já?

Co na obloze hledají a proč,

jak vnímají hru světla a stínu

nebo takto stojím v tento okamžik jenom já?

Ať je to jakkoliv,

jestli aspoň jednoho dalšího člověka tahle krása na sklonku dne potěšila,

ať už přesně v ten výjimečný okamžik jako mě,

nebo třeba teď, ode mě zprostředkovaně,

tak tohle divadlo mraků v zapadajícím slunci nebylo zbytečné...

A co vy?

Zvedáte oči k nebi?

Pravidelně, občas, sami nebo s někým

a proč?

A ještě dovětek...

Tehdy, když jsem tam stála a tuhle krásu zaznamenávala,

nevím proč, vybavilo se mi

"Tenkrát na západě"

tenhle název i úvodní skladba...

Jaké bylo moje překvapení,

když jsem ten večer četla, že zemřel ten,

díky kterému tuhle skladbu zná už pár generací

a díky naší nezapomenutelné Věrce,

určitě zůstane navždycky jedinečnou...

Takže i za mě díky,

pane Morricone...

Jsem vděčná za malá znamení,

za zázraky na dosah pro všechny.

Někdy si stačí jen spojit pár okamžiků

a pak už jenom počkat,

až skládačka do sebe zapadne...

Odpoledne ví to,

co by si ráno nikdy ani nepomyslelo ...

❤

Léto, budiž pochváleno...

Jediná jistota letošního roku,

že čas nám odměřuje všem stejně a letí neskutečnou rychlostí...

Nestíhám psát, ač volna mám podle mého okolí relativně dost,

ale jen já vím, jaká je pravda...

 Když se ohlédnu, mrzí mě,

že letošní rok tady nebude zaznamenám tak, jak jsem byla zvyklá,

ale na některý čas je dobře zapomenout

a na některý si člověk vzpomene i za pár let,

i když budou chybět moje vzpomínky tady...

Stíhám jen fotit a to vážně hodně,

určitě víc, než kdy jindy,

takže dneska si sem dám aspoň pár "bliků" z prvního prázdninového dne,

abych zahájila léto tak, jak to mám ráda

a tam, kde jsem teď nejčastěji...



Tady na začátku lesa, 

jen kousek od domu,

tenhle výhled je skvělý v každé roční době,

tenhle obrázek,

co mě neomrzí nikdy.

Tak schválně, co se vám vybaví, kromě koupání a slunce,
když se řekne léto?
Mě modrá obloha, bílé kopce šlehačkových mraků
a taky nekonečné lány zrajícího obilí, jen občas nějaký mák a heřmánkovec...

Kdy jste se naposledy zastavili a vnímali,
že i "obyčejné" klasy můžou být ve slunci tak dokonalé...





A když si dřepnete a necháte se těmi pichlavými stožáry obklopit,
může se vám stát, že uvidíte to,
co má být možná skryto,
nebo na dosah jen pro ty,
co se dívají trošku jinak...



Tak jako já a vy, no koukněte,
vážně, ano, jsou tam a ne jedno,
nečekaně pár růžových srdcí pro mě, pro vás, teď,
aby překvapily, aby potěšily...

Tak se ještě pojďte posadit,

v tomhle jedinečném letním kině,

kde jsem měla místo v prví řadě

a zkuste jenom vnímat slunce, teplo a dokonalý obraz před námi...

Chtěla jsem se potěšit přímo tady,
ale nebyla bych to já,
abych si kousek té letní krásy nedonesla s sebou
a nevytvořila během chvíle vzpomínku na začátek prázdnin,
na výjimečné léto jednoho výjimečného roku...

 

 Mějte se krásně v tomto letním čase,
ať budete kdekoliv.
Ať vám čas běží přesně tak jak chcete,
vnímejte všechny znamení na cestě
a na hezké chvíle které vás na ní potkají,
 ať máte vždycky dostatek času...

Mnoho lidí zmešká malé radosti,
protože marně čeká na velké štěstí.
Takže nečekejte a žijte teď a tady...


❤