Když kvetou ...

Dneska vás vezmu zase raním vlakem,

popojedeme jen pár stanic,

zvu vás cestou mezi poli,

v tichu starých stromů...

Vysnila jsem si slunce a taky hodně kytek,

dokonalou zelenou,

vnímat zase jen ticho 

a hlavně konečně si zase užít volně se nadechnout...

Pár cílů jsem v hlavě měla,

chtěla jsem porovnat jednu louku letos
a vloni,

ale bylo pro mě zřejmě zase nachystáno překvapení mnohem víc.

Tak pojďte, kdo chcete, právě vyrážíme...

Od nádraží jsem vystoupala k pastvinám plných kytek

a vydala jsem starými jabloňovými alejemi směrem k alejím,

které jsou v těchto místech už zdaleka vidět...



Tihle úžasní kaštanoví strážci pamatují ještě naše prababičky,

ale snaží se, odolávají

a v tuhle dobu pod nimi jít, bylo pro mě za odměnu.

Obrovské svícny květů, jsem zaznamenala na desítky obrázků,

nešlo se od nich odtrhnout.

Všimli jste si, jak dokonalé tyhle květy jsou?

Připomínají mně malinké orchideje...

Uvědomila jsem si, že jsem v těchto alejích bývávala pravidelně,

ale vždycky jenom na podzim,

kdy jsme si sem pod ně jezdili pro hnědé poklady...

O to větší radost jsem měla,

že mě tentokrat napadlo tudy volit svoji další cestu.

Tak a pak jenom poslední pohled

a už jsem mířila k hlavnímu cíli...

Vloni jsem objevila tuhle louku,

snad nejhezčí, co jsem kdy viděla.

Tak si sedněte se mnou, na chvíli,

opatrně, abychom tu křehkou krásu hlavně neponičili
a dávejte pozor, ať nesedáte mravencům do dálnice, stejně jako já...

Pro mě nejhezčí kytka co znám.

Je tak jednoduchá a přesto dokonalá.
Má, nemá, má...

Vybrala jsem pravý okamžik, den, 

kdy bylo skoro léto

a o to větší radost jsem měla.

Kdybych ten den už nic jiného neviděla,

byla bych spokojená,
Tuhle bílou záplavu vidět, potěšit se
a spokojená pokračovat.

Ale ještě jsem si vymyslela jednu speciální cestičku

do úplného cíle...

Stačilo najít tu správnou odbočku z kolejí 

a vystoupat vysoko nad ně,

až tam, kde je vidět za horizont

a spěchající vlak je možno kontrolovat shora...
 
 

A to jsem netušila, že mě i tady, vysoko,
 ještě jedna kvetoucí krása čekala.

Ve slunci, vysoko-

stovky těchto růžových smolničkových krásek ...
 

Tak jsem se ještě tady potěšila touhle záplavou ve slunci,

pohlazením na cestičce jen pro ty,

co ji trefí přesně...

Pak už zbývalo jen sestoupit dolů k řece
a celou dokonalou cestu završit tímto pohledem na zámek,
co je mým srdcovým...



A tak zbývá na konci jen ještě poděkovat vám všem,
že jste mě doprovodili,
že jste měli chuť dojít zase až do cíle téhle dokonale kvetoucí cesty spolu se mnou.


Nezáleží na tom, jak dlouho a rychle jdeš,
ale na tom, že i když se zastavíš,
zase máš vůli pokračovat dál...

❤